Vítám vás na svém blogu!!!Usmívající se




Duben 2017

Sama sobě nepřítelem

24. dubna 2017 v 22:15 | já |  Téma týdne
Dobrý večer Mrkající


Když jsem přemýšlela nad tímhle tématem týdne, tak jsem to brala, jako těžký úkol. Když jsem už byla připravena, že půjdu výjimečně brzy spát, tak jsem na ten svůj život v bublině přišla.

Dlouho, jsem totiž v bublině žila, aniž jsem si to sama sobě připouštěla. Byla jsem izolovaná od ostatních, dlouho jsem žila ve svém světě, spokojena se samotou. Nikdy mi nevadilo to, že nemám moc přátel. Soustředila jsem se sama na sebe. Ráno jsem vstala, oblékla se, přežila několik hodin ve škole a pak šla do zušky, kde jsem většinou trávila kreslením hodiny a hodiny, zapomínala jsem na všechno okolo, že existuje jiná zábava, že žiji nudný život a jsem docela stereotyp. Dlouho jsem si říkala, že jsem prostě divná, že mezi ostatní nezapadám, i kdybych sebevíc chtěla, prostě něco bylo špatně. Myslela jsem si, že mě nikdo nebere. Nikdy jsem neuměla být středem pozornosti, ale ani jsem ten střed nevyhledávala, protože jsem se vždycky, jen bála, že se ztrapním. Neustále jsem se podceňovala, měla nízké sebevědomí, říkala jsem si: ,,Jsi příliš ošklivá, tlustá, hloupá, jak by se s tebou mohl jen někdo bavit." A pak se něco stalo. Bublina se přetrhla. Začalo to asi tím, že mi ta samota začínala lézt na nervy, že i já potřebuju někoho, kdo by mě vyslechl, byl mi oporou a dobrým přítelem. Jenže, co s tím? Jak si jen teď někoho, jen tak najdu? Byla jsem úplně slepá, celou dobu jsem své přátelé měla, tak blízko, ale já tomu prostě nevěnovala pozornost. Když jsem pak od svého okolí přišla na to, že mě mají vlastně rádi, že mě berou taková, jaká jsem, že jim nevadí ty mé nedokonalosti, najednou mi došlo, že můj život dostává nový směr. Začala jsem poznávat nové lidi, začala jsem si více věřit, dostala jsem se na vysněnou školu, na kterou se moc těším, narodila se mi sestra a hlavně jsem pochopila, že se musím mít ráda taková, jaká jsem, nebát se, protože už nechci prožívat ten prázdný život, být zavřená v bublině, ale otevřít se světu a žít naplno.

I vy, buďte chytří, nemarněte čas v bublině, zmáčkněte ji ve své dlani, dokud není pozdě, opusťte ji, jen tak můžete prožít šťastný život. Protože život strávený v bublině, naprosté samotě, bez lásky a přátel, je jako by jste nežili vůbec. Život je jen jeden a je jen na vás, jak ho prožijete, vyberte si, však tu správnou cestu.

Doufám, že se vám článek líbil.


Vaše AnnaLíbající



Paměti ženy z dob komunismu

22. dubna 2017 v 15:51 | já |  History
Ahojte zlatíčka,

Dneska je už tomu rok, kdy jsem minulý rok, kdy jsem psala pro příběhy 20. století a byla oceněna cenou Evy Vláhové. A já jsem si řekla, že se o ten příběh podivuhodné ženy podělím. Já ráda poznávám příběhy druhých lidí, jsou pro mě jako rodina, kdyby jste věděli o nějakým pamětníkovi, který by se rád podělil o svůj příběh, budu jenom ráda.

Byli proti naší víře, ale já se jí nehodlala vzdát

Komunismus byl pro mě velkou neznámou. V dějepise jsme se zatím k historii 20. století nedostali, musela jsem si proto informace zjišťovat sama. Nepoznala jsem žádného komunistu osobně, ale paměti lidí mi přiblížily jejich chování natolik, že jsem si o té době mohla udělat představu. Měli na svědomí hodně lidských životů a zlých skutků, ale nejvíce mě překvapila jejich zaujatost proti církvi. Zbavovali se kněží a řádových sester a někdy docházelo i k jejich věznění, mučení a vraždění. Můžu se ptát: "Proč docházelo k takovému krutému a podlému pronásledování? Copak je něco špatného na víře? Měli vůbec svědomí?" Neznám odpovědi… Možná byl komunismus v některých ohledech nebezpečnější než nacismus, protože lépe maskuje svoji hrůznou podstatu.
Asi nejvíce mě šokoval případ Jana Toufara, který byl v lednu roku 1950 obviněn z čihošťského zázraku. Podle svědků se během třetí adventní neděle na mši svaté pohnul křížek na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Lidé si to vykládali jako boží zázrak. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích, kde na následky krutého mučení zemřel. Toto nelidské chování zůstane dodnes nepochopitelné.
Když jsem se dozvěděla o projektu Příběhy 20. století, vzala jsem to jako milou výzvu, která mě bude bavit. A jak to dopadlo, posuďte vy sami… Já jsem velmi ráda, že jsem se soutěže mohla zúčastnit.
Když jsem se seznámila se sestrou Bernardettou, byla to pro mě obrovská radost a pocta. Je to řádová sestřička, která se nabídla, že mi poví svůj životní příběh z doby, kdy se největší pronásledování církve odehrávalo. Narodila se dne 16. dubna roku 1929 do rodiny Růžičkových v Nítkovicích u Kroměříže jako jediná dívka a rodiče jí dali jméno Emílie. Vyrůstala s pěti bratry, ale od rodičů měla stejnou disciplínu a výchovu jako oni. Už jako malé dívce jí nechyběla odvaha, statečnost a láska k Bohu. Nejdříve chodila do obecné školy v Nítkovicích a potom na čtyřletou měšťanskou školu v Morkovicích. Cesta tam však nebyla ani trochu snadná. Ráno musela vstávat o půl šesté ráno a jít cestou přes les. Jednou Emílii přepadl dost nebezpečný člověk. Naštěstí však přežila a nic vážného se jí nestalo. Z malé dívky vyrostla moudrá dívka, která toužila stát se učitelkou. Chtěla zkusit štěstí a podala si přihlášku na Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Přihlášku si podalo celkem dvě stě uchazeček a samotné přijímací řízení bylo velmi obtížné, bylo to v roce 1944 a měli ho na starost Němci. U každého uchazeče se zjišťovalo, jací jsou jeho předkové a dohledávalo se, jestli v rodině není někdo Žid. Pokud se Němcům někdo nelíbil, byl okamžitě vyhozen. Nejvíce dbali na tělesnou disciplínu a Emílie v tomto měla navrch. Byla zvyklá a vycvičená. Bez váhání udělala všechny přemety, skoky a vše, co požadovali. Na školu byla přijata. Odmaturovala s vyznamenáním roku 1948a se svými spolužáky se dodnes každoročně schází. Od profesora dostala výborné doporučení a nastoupila v Bylnici na Valašsku ve Vzorové škole, kde učilo dvanáct kantorů. Učila tam celkem půl roku a pak šla na výpomoc do Valašské Senice, protože původní učitelka odešla na mateřskou dovolenou. Poslední místo, kde pak učila, byl Hrádek u Slavičína. Později se Emílie rozhodla, že přestane učit a začne nový život, který měl začít vstupem do řeholního řádu v Klášteře Milosrdných sester svatého Kříže. Od dětství se vyznačovala láskou a oddaností k Bohu a po manželovi a založení rodiny netoužila. Byla si jistá, že by to její život neuspokojilo. Když Emílie vstoupila do řádu, bylo jí 21 let.
V době totality byla nařízená marxistická výchova a to bylo proti přesvědčení paní Emílie. Totalitní systém se zakládal na několika pilířích: jediné straně, která ovládá státní aparát, uzavření hranic a centrálně řízené ekonomice. Lidé neměli žádnou osobní svobodu, byli zastrašováni, sledováni a kontrolováni státní policií, takzvanou StB.
I z toho důvodu už tedy Emílie nemohla učit a vstoupila do řádu. Asi za rok po svém nástupu přijala jméno Bernardetta. Komunisté však byli proti katolické církvi zaujatí. Jejich klášter jim vzali a 29. září roku 1950 všechny sestry odvezli do pohraničí. Jedna řádová sestřička převoz nepřežila. Obsazený klášter se proměnil na zdravotní školu, ambulanci a spoustu dalších zařízení. Sestry i s Emílii odvezli do Ostravy, kde měly pracovat v nemocnici. Bylo jich tam celkem sto a to i přesto, že spousta z nich, i samotná Emílie, se zdravotnictvím neměly žádné zkušenosti.
Proto začala studovat zdravotní školu a všichni jí byli velmi nápomocni, ve studiu se jí dařilo. Předsedou maturitní komise byl primář neurologie, zapřisáhlý komunista, o kterém se vědělo, že věřící studentky nenechá zkoušku udělat. Tento primář také pravděpodobně zařídil, aby Emílie dostala jiné otázky, než na jaké se připravovala během studia. Když přišla před komisi, byl tam i primář neurologie, který se škodolibě usmál a podal jí obálku. Emílie ji otevřela a nejprve se zděsila, protože byly jiné. Věděla, že jakmile dá najevo, že odpovědi nezná, bude vyhozena a primář dosáhne svého cíle. V tu chvíli se stalo něco nepředstavitelného a sama Emílie si to vykládá tak, že ji osvítil Duch svatý, když zničehonic začala povídat o všem, co o neurologii věděla. Zaskočila i členy samotné komise a primář naštvaně řekl: "Slečno, ale vy mi neodpovídáte na mé otázky." Emílii tím nicméně nezastrašil a tak zase povídala dál a dál. Nemohla být vyhozena. Nakonec odešla s hodnocením dobrý. Ovšem to, jak se zachovala, u zbytku komise způsobilo obrovský obdiv. Tleskali jí a někteří ji pak chválili, že byla statečná. Emílie odešla jako velká hrdinka a vítězka a tomu, kdo se jí snažil zbavit, nezbývalo, než se smířit s prohrou.
Roku 1957 byly všechny sestry z nemocnice odvezeny pryč do továren. Dvacet sester i s Emílií odvezli do ústavu pro mentálně postižené, kde strávila sedm let. Pak nějakou dobu pracovala jako úřednice v kanceláři. Své původní profese učitelky se však nikdy zcela nevzdala. Učila a vychovávala novicky, které do kláštera jezdily tajně a nikdo se o tom nesměl dozvědět. V pátek přijely autobusem ze Zdounek a opatrně šly zahradou. Řidič o tom věděl, ale kryl je a pomáhal jim. Jednou byly informovány, že jeden člověk z autobusu je sleduje, pravděpodobně to byl nějaký informátor komunistů. Stala se však tragická událost, kdy novicky na své cestě havarovaly, dvě byly na místě mrtvé a další do kláštera už nikdy nepřijely.
Po revoluci dostaly sestry svůj klášter svatého Kříže zpět, ovšem úplně zničený, bez elektřiny i dodávek vody. Opravy sestrám trvaly celkem dva roky. Emílie pak byla učitelkou novicek a měla je pod svými ochranitelskými křídly. Přivedla k řeholnímu životu spousta dívek a žen.
Toto je příběh řádové sestřičky Bernardetty. Každý z nás jednou bude mít svůj životní příběh a jistě by chtěl, aby se na něj nezapomnělo. Ale když se o naše příběhy budeme dělit, navždy zůstanou v naších srdcích a v naší paměti.
Teď je sestřičce Emílii osmdesát pět let a už šedesát šest let žije v Klášteře svatého kříže v Kroměříži. Je zdravá a spokojená a úsměv na tváři jí nechybí. Jsem velmi ráda, že jsem mohla slyšet její příběh a velmi si toho vážím. Je pro mě obrovským příkladem. Neznám odvážnější a tak milou, usměvavou a moudrou ženu jako je právě paní Emílie. Je pro mě velkým příkladem.
Na závěr chci říct: ,,Svoboda je náš největší dar a to nejcennější, co každý člověk má. Spoustě lidem byla v minulosti odpírána a i dnes se na světě najdou lidé, kteří ji nemají. Proto k nim mějme úctu a modleme se za ně. Važme si toho, že my svobodu máme a nezneužívejme ji. Nikdy nevíme, co se může stát a můžeme uvíznout jako motýli v síťce."

Paní Emílie


Emílie s papežem Pavlem II.

Emílie s politikem

Emílie na setkání maturantů



Emílie jako dítě






Klášter Milosrdných sester svatého kříže v Kroměříži

Klášter Milosrdných sester se nachází v Kaplanově ulici ve městě Kroměříž. Je veliký a naprosto vyhovuje duchovnímu životu Milosrdných sester svatého Kříže.
Klášter má celkem tři patra. Ve všech patrech jsou pokoje sester. V přízemí najdete prádelny, kuchyň a kapli, která na mě udělala velký dojem nejen svým prostorem, ale taky oltářem, obrazy, pěknými okny. Duchovní atmosféra vás na tomto místě cele pohltí. Dále v klášteře najdete pokoje pro kněze, hosty, kanceláře a prostory pro semináře. První a druhé patro má i pokoje pro klienty Domova svatého Kříže. O něco menší kaple se nachází ve třetím patře.
Celý klášter má svůj sesterský řád.
6:30-Modlitba breviáře, třiceti minutové rozjímání, snídaně.
8,00-11,30-Práce.
11:30-Mše svatá, modlitba breviáře.
12:45-Oběd, práce.
16:30-Modlitba breviáře, adorace.
17:30-Večeře.
21:00-Silentium.
A takhle to v klášteře chodí každý den. Určitě toto místo stojí za návštěvu. Sestry vás rády uvidí.

Klášter dnes

Příběh místa

Na místě dnešního kláštera bylo jezero, které bylo později vysušeno a tím vznikly podmínky vhodné pro postavení kláštera. V roce 1872 přišly na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové tři sestry svatého Kříže ze Solnohradska. Význam společenství rychle rostl a sestry už nepůsobily jen na Moravě, ale i v cizině: v Maďarsku, Slovensku, Rumunsku a jinde.
"Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom." Blahoslavená Matka Marie, Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26. 11. 1873.
Během první světové války se sestry staraly v nemocnicích o raněné vojáky. Pracovaly nejen v nemocnicích, sirotčincích, ve školách, chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností. Hlavní střediskem Milosrdných sester svatého Kříže byl klášter v Choryni. Ten později už nestačil k jejím účelům, proto byl vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 Olomouckým arcibiskupem. Za druhé světové války sestrám Němci majetky zabavovali pro své použití a až po skončení druhé světové války mohly zase obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly ovšem klášterní školy opět zrušeny. Sestrám bylo zpočátku dovoleno vyučovat náboženství na veřejných školách, učit hudbě a jazykům a pořádaty kurzy šití a vaření pro dívky.
Roku 1950 vstoupila do řádu má pamětnice Emílie Růžičková. Netrvalo dlouho a ještě toho byly sestry svatého Kříže komunisty vystěhovány. O přesunu sester rozhodoval Státní úřad pro věci církevní. Novicky byly rozděleny do různých správ. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Odvezli je do pohraničí, kde musely pracovat v různých továrnách. Emílii převezli do nemocnice v Ostravy, kde pracovala, aniž by měla se zdravotnictvím zkušenosti. Obsazený klášter se proměnil na různá zařízení. V letech 1954 - 1960 se komunistická vláda drastickým způsobem zbavovala řeholnic. Sestry byly pod neustálým dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Studium měly znemožněné. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z místa na místo. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě.
Po Sametové revoluci dostaly Milosrdné sestry svatého Kříže svůj klášter zpět, ale v dezolátním stavu. Ale sestry se ho nevzdaly a na své náklady ho dva roky opravovaly. Dnes je v klášteře kolem sta řádových sester. Emílie prožila v řádu už 66 let.

Klášter předtím


Tak snad se vám příběh líbil, tento rok probíhala soutěž znovu, takže i vy můžete hlasovat o příběh toho nejlepšího pamětníka, já už si svého favorita našla Usmívající se

https://www.pribehy20stoleti.cz/archiv/?rok=2016

Přeiji krásný víkend.


Hateři

18. dubna 2017 v 21:56 | já |  Téma týdne


Mám tu pro vás téma týdne a můj pohled na hloupé lidi, tak snad se vám článek bude líbit. Usmívající se

Když se řekne hloupí, tak to každý můžeme pochopit jinak, já neberu jako hloupost, to, když někdo nevyniká například v počtech, v pravopise, má špatné známky atd… Je jedno, co máte ve svém mozku, každý nemůže být rozený inteligent a myslím si, že každý z nás i ten nejchytřejší z celé planety může něco nevědět, chybovat-to je lidské. Na chybách se právě učíme. Záleží na tom, jaký je to člověk a co má uvnitř. A jestli někdo hned odsoudí někoho, aniž by věděl jaký je a smál se mu například proto: "On/ona dostala pětku z té písemky, bože on to neví, to je, ale hlupák." Tak jediný, kdo je potom tím hlupákem, je on sám.
A jestli já označuju někoho za hloupé lidi, tak jsou to právě ti, co se smějí, nadávají na účet někoho jiného. Často se s tím potkávám na sociálních sítích a internetu, kdy třeba někdo natočí nějaké video, zazpívá, dá fotku a pak se prostě najde ten, který asi zrovna nemá, co dělat a napíše mu všelijaké sprosté nadávky, aniž by měl fakt důvod. A to mě na těch lidech mrzí, protože nedokážou ocenit na tom ani zrnko pozitivního, že se ten člověk fakt snažil, dal si s tím nějakou prácí, dělal to ve svém volném čase. Ano samozřejmě pokud se mu něco nelíbí, tak říct to může, když nebude ovšem hned nadávat… A normální člověk, když se mu něco nelíbí, tak se na to přece nebude dívat a starat se o to. Je pravdou, že je dobré přijímat od druhých i kritiku, ale hater, to dělá, ale záměrně. Mu prostě udělá jen dobře, že mohl ukázat jaký je king a dobře se pobavit a to, že někomu ublíží, tak to je mu úplně ukradené, i kdyby se kvůli němu někdo odhodlal i k sebevraždě, tak to bude lhostejné. Takové lidi, prostě nikdy nepochopím a co s tím můžeme ostatní dělat? Tak rozhodně nepřilévat polínko do ohně. Říct si: "Tak já mu to nandám." To je obrovská chyba, protože na to právě on spoléhá a čeká. Nejlepší je zachovat klid a fakt si toho nevšímat, ho to jednou bavit přestane a jak je blbý, tak je blbý, s tím nic nenaděláme.

A jak říká jedno přísloví:

"Každý by si měl nejdříve zamést před svým prahem."





Přeji vám příjemný zbytek večera.

Vaše Anna

Velký 15. duben z pohledu historie

15. dubna 2017 v 8:00 | já |  History
Ahojte milovníci historie !!!

Vítejte v mé bové rubrice History, kde na vás bude čekat plno článků o historii ať české, tak světové, osobnostech, dynastii, velkých událostech, bitvách, významných dnech a plno dalšího. Já se o historii zajímám už vcelku dlouho. Na historii mám nejraději, to že poznávám osudy mnoha lidích, dovídám se nové fakta a poznávám pravdu. Jsou lidé, kteří nemají pochopení, proto, že historie je můj koníček, říkají: ,,Jak tě tohle může bavit? Vždyť koho zajímá, co kdysy bylo, je to minulost? Ztrácíš tím čas," Já je, ale neposlouchala, protože historie je jedna s velkých srdových mých záležitostí a měnit se kvůli nim nebudu, ale díky úžastné Sáře s blogu: http://sarahshistory.blog.cz/ jsem poznala, že je to i jinak, že jsou lidé, kteří naopak historii milují, tak jako já a stali se mým ohromným příkladem a Sarah tobě opravdu děkuju za všechno, stala ses mi velkou inspirací pro mojí rubriku. Díky tobě jsem se odvážila, že i já budu ten, člověk, který se nebude bát o historii psát.
A jako úplně první mám pro vás článek 15. duben z pohledu historie. Tak si ho užíjte.
Věděli jste, že dneska, je vcelku výjimečný den plný historických událostí, narození a zároveň velkých tragédii?

Osobnosti narozené 15. Dubna:

15. dubna roku 1990- Narozena Hollywodská herečka Ema Watson.


15. dubna roku 1452-Narozen největší genius všech dob Leonardo Da Vinci, jehož obrazy jsou pokladem lidstva.


15. dubna roku1903- John Williams.
15. dubna roku 1959- Narozena herečka a scénaristka Emma Thomson.


15. dubna roku 1966 - Narozena modelka a zpěvačka Samantha Fox.
15. dubna roku 1843- Narozen britský spisovatel Henri James.
15. dubna roku 1982- Narozen herec Seth Rogen.


15. dubna roku1932-Narozen český herec Josef Somr.


15. dubna roku1902- Narozen český malíř Leo Hass.


A další řada významných osobností a které naopak 15. dubna zemřeli?

15. dubna 1764 -Zemřela milenka, přítelkyně francouzská markýza Madam De Pompadour.


15. dubna 1969- Zemřela španělská královna Viktorie z Battenbergu.


15. dubna 1912- Zemřel skvělý americký malíř a spisovatel Francis Davis Millet.


15. dubna 1994- Zemřel český herec Jan Gross.
A teď k těm největším událostem lidstva dějin.
15. dubna roku 1450- Francouzi porazili Anglii ve Stoleté válce v bitvě u Formigny.


15. dubna roku 1865- Byl spáchán atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Stalo se tak během divadelního představení ve Fordově divadle, které Lincoln navštívil spolu se svojí manželkou a to se mu stal osudným, jeden z herců, který byl přívrženec (Jihu-tehdy probíhala válka Sever proti Jihu, jih byl zastáncem otrokářství a nevolnictví) vtrhl do lóže, kde prezidenta střelil z blízkosti ze zadu do hlavy a utekl, na konec byl, ale chycen a zastřelen, prezident Lincoln, avšak v nemocnini hned druhý den umírá.


15. dubna1912- Datum, kdy se potopila největší loď Titanic.



15. dubna roku 1949- V Praze vzniklo Státní nakladatelství dětské knihy známe jako Albatros.
15. dubna 1955- V Americe otevřený první McDonald.
15. dubna roku1989- Na Hillsborough Stadium v Sheffieldu zahynulo 96 fotbalových fanoušků.
V roce 2005 vyhořel hrad Pernštejn, který se nachází na pomezí Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina. Nádherný hrad, byla jsem tam dva roky zpátky.


15. dubna roku 2010- Velký výbuch islandské sopky Eyjafjallajökull.


Zatím poslední událostí byl atentát na Bostonském maratonu v roce 2013. A čím bude významný rok 2017?

Nechejme se překvapit. Já sice nevěřím na pověry, jako když někdo řekne, no v ten den bude konec světa a to nemůže nikdo vědět, kdy bude, ale tenhle článek mě bavil psát z pohledu holky, která má ráda historii, data a významné dny, protože se díky tomu, neustále dozvídám nová fakta, která mě posouvají dál, díky psaní tohoto článku, jsem se dozvěděla, že se v tenhle den narodil můj srdcový malíř Leonardo Da Vinci, zemřela ohromná žena Madam De Pompadour nebo to, že se v tenhle den potopil Titanic. Takže tímhle článkem se neodkazuju vůbec na to, že by se dneska mělo stát bůhví co, že by mělo být zemětřesení nebo Apokalypsa, ať se stane, co se stane, tak to zaprvé: nikdo neovlivní a za druhé, nikdo to nemůže předpovídat.

Doufám, že se vám článek líbil a přeji vám krásnou sobotu.

vaše Anna

#2citát- Smysl utrpení

14. dubna 2017 v 8:00 | já |  Citát, myšlenka dne
Ahojte mojí milí,

dneska, protože je Velký pátek, den, kdy Ježíš byl ukřižován, tak jsem se zamýšlela nad smyslem utrpení. Utrpení ve světě je plno, plno nenávisti, bolesti, lidé umírají, války... A proč se to děje? Jestli existuje Bůh, tak proč to dopustil? Je správné utrpení? Tohle jsou otázky, které si každý z ná za život jednou položí.

"Svět je plný nespravedlnosti, nenávisti, rozbrojů, násilí... Každý
člověk někdy pociťuje prázdnotu, absenci štěstí a smyslu života,
strach a utrpení... Tyto skutečnosti nejsou z Boha. "

Z křesťanského hlediska smrt a nemoc jsou plodem hříchu - snad to mohu říci i o veškerém "opravdovém" utrpení. Opravdovým utrpením tedy nerozumím ty situace, kdy se musím přemoci, abych udělal to, co je potřeba, a působí mi to jisté obtíže (např. když musím překonat svoji lenost apod.)

Ježíš nás upozorňuje na to, že cesta s Bohem je náročná a že bude i plná utrpení, ale rozhodně nevelebil utrpení jako takové.

Říci, že Ježíš měl zalíbení v utrpení, je nesmysl, že měl zalíbení v konání vůle Otce, to je rozhodně pravda, a vůle Otce je rozhodně spasit člověka, a to i za cenu toho, že dal svého jediného syna ...(Jan 3,16n).

Že Ježíš uměl projít utrpením a vytěžit z něho spásu, tak to ano. Že se Ježíš rozhodně zasazoval proti důsledkům hříchu včetně nemoci, svázaností apod., to je pravda také.

Řekněme ještě jinak, Ježíšova cesta nás učí, jak přes všechny obtíže dojít do plnosti života. Ale rozhodně jeho život není chvalozpěv na utrpení.

Autor téhle myšlenky je Spimi ze stránek: http://www.vira.cz/otazky/Vyznam-utrpeni.html




#1citát, Neztrácejte čas- Meryl Streep

13. dubna 2017 v 13:01 | já |  Citát, myšlenka dne




Včera, když jsem usínala, tak mě napadlo, že bych si mohla na blgou založit rubriku cítát, myšlenka dne, abych vždycky měla každý den o čem přemýšlet, aby mě to třeba povzbudilo a mohlo to zároveň dát něco vám jako čtenářům.

Jako první tu mám citát od jedné výborné herečky, tenhle citát jsem si nedávno přečetla na internetu a fakt se mně strašně líbíl, protože je to zlatá pravda a Meryl Streep je nejen skvělou hvězdou ve filmech, ale je to velmi chytrá žena. A jestli chcete vědět, jak zůstat sami sebou, tak si přečtěte tenhle citát.

Neztrácejte čas

Na některé věci už nemám trpělivost. Ne proto, že bych se stala arogantní, ale proto, že jsem ve svém životě dosáhla bodu, kdy nechci ztrácet čas věcmi, které mě popuzují nebo zraňují. Nemám pochopení pro cynismus, nepřiměřenou kritiku a agresivní požadavky všeho druhu. Ztratila jsem zájem dělat radost lidem, kterým na mě nezáleží, milovat lidi, kteří mě nemilují a usmívat se na ty, kteří se na mě neusmívají.
Už neztrácím ani jednu minutu s těmi, kdo lžou nebo se snaží manipulovat. Rozhodla jsem se, že už dál nebudu snášet přetvářku, pokrytectví, nepoctivost a pochlebování. Nechci dál tolerovat předstíranou sečtělost ani akademickou aroganci. Stejně tak se nechci snižovat k pomluvám. Nesnáším hašteřivost a srovnávání. Věřím ve svět plný protikladů a proto se snažím vyvarovat setkání s lidmi, kteří mají zkostnatělé a zatvrzelé názory. V přátelství mi vadí zrada a nedostatek loajality. Nerozumím si s lidmi, kteří neumí pochválit a povzbudit. Zveličování mě nudí a mám problém přijmout ty, kteří necítí lásku a úctu ke zvířatům. A jako vrchol všeho nemám trpělivost pro ty, kdo si moji trpělivost nezaslouží.

Líbil se vám citát?


Velikonoce ve světe, #tradice

13. dubna 2017 v 6:55 | já |  Moje cestování
Ahojte kuřátka!!!
Smějící se



Velikonoce, jsou už za dveřmi,tak jsem se rozhodla, že napíší článek, o tom, jak se Velikonoce slaví u nás a zajímalo by vás, jak se Velikonoce slaví ve světě? Tak si přečtete tento článek a třeba se dovíte něco zajímavého.
Nevěděla jsem do jaké rubriky, bych článek zařadila a protože se dozvíte hodně zajímavostí ze světa, tak jsem ho zařadila do cestování.

Česká republika

U nás v České republice, jsou Velikonoce křesťanským svátkem, kdy si připomínáme z mrtvých vstání Krista. Je to takzvaný svatý týden. U nás jsou Velikonoce typické beránkem, vajíčky, řehtačkami, mašlemi a pomlázkou, kdy kluci můžou vymrskat každou holku.

Slovensko

Na Slovensku jsou Velikonoce podobné jako u nás. No jde vidět, že jsou to sousedi. Taky si zdobí domy dekoracemi, dávají všude větvičky, mrskají holky a dokonce je polívají vodou. Díky bohu, že žiju v Česku, představa, že otevřu a kluk mě poleje vodou, no to se mi dvakrát nelíbí.

Polsko

O Polsku je známé, jak vysoce věřící, země to je, takže Velikonoce jsou u nich ohromný svátek, kde na Bílou sobotu, všichni chodí do kostela si posvětit košík. Během postní doby nesmí jíst maso ani uzeniny, i tady se holky mrskají a polívají vodou nebo voňavkou. No holky máme to pech, že? Holka, která je polita vodou, tak se podle pověry do roka vdá.

Maďarsko

Tak i tady holky polívají vodou, aby byly plodné. Děvčata, tak to rovnou se můžeme rovnou na Velikonoce obléknout do plavek, co říkáte?
Německo

Tak v Německu jsou Velikonoce opravdu zajímavé. Slaví se tam tradice o Velikonočním zajíčkovi, který schovává vajíčka, děti mu proto vyrábějí slaměná hnízda, které rodiče potom schovají do zahrady, do nich zajíček snese barevné vajíčka. To mi to připomíná něco, jako když mi věříme na Ježíška. No a děti je potom hledají, také si vyměňují dárky, ukryté ve tvaru vajíčka- od této tradice vznikla firma Kinder, která prodává oblíbená kinder vajíčka, které jsem i já jako dítě milovala. V Bavorsku existuje něco jako: "Házení vajec." Spočívá to v tom, že se vajíčko snažíte hodit přes střechu na druhou stranu. No sousedi musí mít teda obrovskou radost, když vám pomalu na hlavě přistane vajíčko. Má to chránit dům, aby do něj neuhodil blesk. Tak to je sice pěkná blbost, ale může to být zábava. A to by to nebyli Němci, aby neměli ještě nějaké zajímavé tradice jako: "Velikonoční oheň nebo Velikonoční jízdy a další."

V Německu se vajíčka zdobí na stromy.

Velikonoční jízdy

Velká Británie

I přesto, že Anglie je proslulá anglikánskou církví, tak i tady se slaví Velikonoce a možná ještě zábavněji než v Německu. Ženy o Velikonocích přivážou svého muže, přítele k židli a vyžadují výkupné. Hm to by mohli zavést i u nás. Muži jim to na další den oplatí a požadují to nejsladší výkupné a to polibek. I zde věří na zajíčka a je to proslulí: "Egg hunt". Ten se slaví i v Americe, Kanadě a Austrálii. Příchod Velikonoc se oslaví palačinkovým dnem. Ženy napečou palačinky třeba s nutelou, cukrem, javorovým sirupem a všichni se nad nimi oblizují. Tak to bych si nechala líbit, to je něco, jako cukroví na Vánoce. Ale jak z kily, pak zase dolů, že? Udržuje se tu také zvyk nošení o nejhezčí klobouk, já klobouky miluju, tak to by bylo něco pro mě. Anglie je prostě dokonalá.

Palačánkový den

Vajíčkový hon

Irsko

Na Velký pátek se nesmí zabíjet zvířata, rybáři nemůžou rybařit, nic se nesmí pálit, lidé se nemůžou stěhovat a dělat nějakou práci a každý by měl o Velikonocích sníst aspoň jedno vejce. Někdo si vejce hází přes střechu, někdo schovává na zahradě a tady zase se vejce kutálí s kopce. Kuželky. Smějící se A v neděli lidé tančí a soutěží o nejlepší: "Velikonoční koláč."

Filipíny

Tak o Velikonocích rozhodně nejezděte na Filipíny, protože tady jsou Velikonoce fakt slaveny drsným způsobem. Viděla jsem dokument planeta 3000 Filipíny a při scénách jsem musela zavírat očí, protože tady se lidí nechají dobrovolně ukřižovat a bičovat, aby si připomínali Ježíšovo utrpení, dělá se to veřejně jako show a jezdí se na to dívat turisté z celého světa. Tohle katolická církev zakazuje a i já jsem proti tomu, protože si myslím, že Ježíš se nechal ukřižovat z lásky pro nás a určitě by nechtěl, aby tohle lidé napodobovali. Co si o tom myslíte vy, je to normální nebo ne?

Itálie

Tak v Itálii se Velikonoce prožívají velice silně. Věřící se vydávají na křížovou cestu, během níž si připomínají Kristovo utrpení a zastavení. Pečou se tu z kynutého těsta velikonoční holoubci, kteří se ozdobí mandlemi. K snídani na Velikonoční pondělí se podává torta rustica, to je slaný koláč se zeleninovou a vaječnou náplní a něco, jako když mi máme kačenu nebo kapra, tak tady se jí pečené jehně.

Rusko

Velikonoce se zde slaví se zpožděním, protože se slaví podle Juliánského kalendáře. Rusové si v kostele dají požehnat vajíčka, které potom jí k obědu spolu z kuliči, což je chléb, který se polije sněhovým bílkem, tak to by mě zajímalo, jak tohle chutná. Zdobená vajíčka si Rusové navzájem vyměňují, jako na důkaz přátelství a důkaz vzkříšení Krista a k tomu se třikrát políbí na tvář. Vajíčka se zde obarvují na červeno, což symbolizuje prolitou krev Ježíše, tenhle zvyk má i Bulharsko. A podobně jako Rusové slaví Velikonoce na stejný princip Ukrajina.

Kuliči

Mexico

Tady je velmi zajímavá tradice ta, že se lidé po setmění vydají do ulic s krabicí obrázkem Jídáše, která je naplněna různými bonbóny a sladkostmi. Krabice se pálí nebo se do nich bouchá holí, aby se krabice protrhla a sladkosti se vysypaly na zem. To mi, tak trochu nedává smysl, no jiná země jiný mrav.

Norsko

Tak slavit Velikonoce v Norsku by se velice líbilo detektivovi, protože média vysílají tradiční řešení vražd, to samé dělají i noviny, aby lidé se vždy mohli dovtípit, kdo je vrah. No už vím, kde se ta kriminalita bere.

Chorvatsko

Jako u nás jsou tam zvykem zdobené kraslice. No někdo si přiťukává šampaňským a tady si lidé přiťukávají vajíčky, čí skořápka zůstane nedotknutá, ten vyhrává. Jako u nás se tu pletou pomlázky, ale nikoli s vrby, ale olivovníků.

Španělsko

Lidé tu prochází ulice se sochami Ježíše Krista a na hlavě mají špičaté kapuce a celkově to vypadá jako nějaký středověký rituál.

Jde vidět, že každá země má svoji kulturu,zvyky a tradice a to jí dělá ojedinělou.
Doufám, že se vám článek líbil.


Sháním gramofon a desky

12. dubna 2017 v 17:39 | já |  Na minutku s Aňou
Ahojte!!!

Já vím, že tohle není stránka na inzeráty ani na bazar, tak se dopředu omlouvám těm, kterým to bude připadat, jako blbost, ale chtěla jsem to otevřít spíše jako dizkuzi, avšak nebojte v průběhu týdne výjdou nejspíše čtyři pořádné články a to Jak se Velikonoce slaví ve světě, 15. duben z pohledu historie, Nejlepší kriminální pořady a samozřejmě téma týdne, které je pro mě tentokrát vcelku zapeklité.

Nevím, co mě to napadlo, ale nějak mě v tom mým mozku napadlo, že bych si chtěla pořídit gramofon, já vím není to asi úplně typické, všichni většinou poslouchají hudbu z radia, mobilu, internetu, věže, mp přehrávačů, ale já chci být originální a chci právě gramofon. Tak se chci zeptat: ,,Máte někdo gramofon doma? Vyplatí se mi jeho koupě? A kde bych případně sehnala obchod s deskami?" Protože, abych si nepořídila gramofon a potom neměla žádné desky, tak by to bylo k ničemu, jen další krám do sbírky, což určitě nechci. Dejte určitě vědět, budu ráda. Usmívající se

Příjde mi, že jak jde vývoj techniky dopředu, tak některé věci se stávají zapomenuty, málo, kdo má, doma kazeťák, málo, kdo poslouchá rádio nebo právě gramofon, který poslouchali ještě naši babičky a dědečkové. No a já jsem v některých věcech dost inflantilní a někdy mám prostě bláznivé nápady, jako právě pořídit si gramofon.



Přijímací zkoušky 2017 #rady

11. dubna 2017 v 21:06 | já |  Na minutku s Aňou
Ahojte,

jelikož určitě mnozí z vás, zítra píši přijímací zkoušky z českého jazyka matematiky, což s vámi soucitím, protože matematiku bych si vážně nedala!!! Přeji vám všem, hodně štěstí při zkouškách, vymlaťte ze sebe nejvíce znalostí. Držím vám palce, ať to dobře dopadne a ať se dostanete na vaši vysněnou školu. Tenhle rok jsem dělala i já přijímací zkoušky a kdybych vám měla dát nějaké ty rady, jaké by byly? NerozhodnýSmějící se

1. Nestresujte se, zachovávejte klid, protože to nestojí za to, se nervovat, jen vás to potáhne dolů. Já jsem při zkouškách na první škole, byla hodně ve stresu až v takovým, že jsem vůbec nevěděla, co pomalu dělám, bolelo mě břicho a myslela jsem, že budu každou chvíli zvracet a fakt mi to nestálo za to. Řekněte si: ,,Udělám, co budu moc, snažil/a jsem se a to je to hlavní. Jak to dopadne, tak to dopadne." I kdyby to nedopadlo zrovna nejlépe, tak vždycky se dá ještě něco dělat. Nestrkat hned hlavu do písku.

2. Dobře se vyspěte, aby jste byli na den zkoušek odpočatí a nebichlujte se do půlnoci, protože co mozek nepobral, tak už nepobere.

3. Při zkouškách si dobře čtěte otázky a nespěchejte, aby jste byli rychle hotový. Radši být pomalý, než zbrklý a udělat zbytečné chyby.

4. Buďte přátelští, milí a usmívejte se a buďte sami sebou.

5. Vem te si sebou něco, co vás nabudí, nějakou vaši šťěstěnu. Já jsem si vzala oříšek, který jsem dostala na Vánoce od nejlepší profesorky češtiny, aby mě při zkouškách pomáhal, oblíbený řetízek, náramek od kamarádky a evidentně mi to přineslo štěstí.

6. Při cestě na zkoušky si pusťe vaše oblíbené písničky, aby jste byli nabuzení a měli dobrou náladu.

7. Pomodlete se, protože, když člověk má před sebou zkoušku, kterou chce zvládnout, tak začně věřit třeba i na Buďhu.

8. Dejte si tabulku čokolády nebo něco sladkého, aby jste měli nejen energii, ale na nervy to pomáhá fakt skvěle. Smějící se

9. Při pohovoru se je snažte zaujmout, buďte slušní, zdvořílí a hlavně odpovídejte pravdu. Někdy dostanete otázku, která vás třeba rozhodí, jájsem sama měla pohovor na 15 minut a taky jsem dostala otázky, na které jsem nevěděla, co říct, ale radši být upřimný a klidně přiznat, že nevíte. Pokuď máte diplomy ze soutěží, tak si je určitě vemte sebou.

10. Věřte si, že to zvládnete, člověk si musí vždycky věřit, aby to dokázal.

11. Oblečte si něco pěkného, samozřejmě nemusí to být kvádro a smoking, ale něco v čem se cítíte pohodlně a nemusíte se za to stydět a udělá to zároveň dojem.

12. No a až to budete mít za sebou, tak to jděte oslavit, že to máte aspoň za sebou. Usmívající se


Pokud někdo děláte talentové zkoušky a chtěli by jste vědět, jak probíhají zkoušky na umělecké školy, tak dejte vědět a můžete se mě ptát na cokoli, udělala jsem úspěšně talentovky na umprumce a na filmové, tak ráda pomůžu, kdyby někdo chtěl. Mrkající

Tak tfuj, tfuj, nedejte se a natřete všem zrak!!! Úžasný Já ve vás věřím a budu na vás myslet!!! Kam jste se hlásili? Líbající



Útržky vzpomínek Anny Boleynové

11. dubna 2017 v 17:22 | já |  My writing
Ahojte fanoušci historických příběhů !!!

Jelikož jsem dlouho na tuhle rubriku mé volné tvorby zanevřela, tak sem přidávám článek, který jsem psala do jedné soutěže. Já mám hrozně ráda dynastii Tudorovců a tenhle příběh se právě odehrává v Anglii za Jindřicha VIII, který proslul svými šesti manželkami, oniž mám v plánu vydat samostatný článek. A nejvíce osudovou ženou se právě pro Jindřicha stala Anna Boleynová, o které spočívá právě tenhle příběh, protože právě tahle žena měla vliv na celou historii Anglie. Doufám, že se vám článek bude líbit. Usmívající se

Jednoho krásného odpoledne, jsem zašla do nedaleké knihovny.
Upoutala mě zaprášená kniha z hnědé kůže na konci police, schovaná daleko od ostatních. Otevřela jsem první stranu. Vtom se najednou písmo začíná rozpíjet do obrovské černé skvrny. Stává se s ní vír, který mě pohlcuje jako, když magnet přitahující kov. Nemůžu vůbec nic dělat. Marně křičím o pomoc, ale už mě to vcucne celou. Netuším, kam mě to vede, avšak ztrácím vědomí. Ocitám se v jiném světě.
Jsem na dvoře krále Jindřicha VIII. v Anglii. Právě se koná maškarní ples. Plesový sál je velmi noblesní a velkolepý. Zdobí ho velké, zlaté lustry, svícny, stoly zaplněné jídlem a vínem. Královský orchestr hraje hudbu. Všichni tančí a na obličejích mají nasazené masky. Ty masky nesnáším, jsou křečovité a zcela zbytečné, ale král to považuje za zábavnou hru. Kromě urozených šlechticů, lordů, vévodů, markýzů, vyslanců, bohatších dvořanů, královské gardy, dvorních dám a služebnictva vidím královnu Kateřinu argonskou. Na sobě má černé, tuctové nijak působivé šaty. Není už nejmladší a sotva může plnit manželské povinnosti. Ta neporodí dědice trůnu. Není divu, že král má tolik milenek.
Ze zadu se ozývá povědomý hlas: "Smím prosit?" Otočím se a spatřím nejvíce přitahujícího muže. Pod černou škraboškou mu v očích vyzařuje vášeň, ale i pekelné, hořící jiskry plamene, který mě propaluje skrz na skrz. Na bradě má malé, nepatrné strniště. Rty stačí do poloúsměvu. Ten mu oplácím a mírně se ukláním. "Ano, smíte." Miluju tanec zvláště, když tančím s takovým mužem. Jako by mi četl myšlenky. " Tančit s vámi je nesmírné potěšení, krásná Lady." To mě velice těší a polichotí. Znám ho? Chvílí přemýšlím, avšak mé zjištění je ohromující. "Děkuji. Jsem poctěna, vaše veličenstvo." Tázavě se podívá. "Vy jste mě poznala?" Nejradši bych se rozesmála, protože nepoznat Jindřicha VIII. je málo pravděpodobné. Každá žena po něm touží. Odpovídám: "Jen jediný muž je tak šarmantní a pohledný a to je náš vládce." Pobaví ho to. Uleví se mi. On je pověstný svojí výbušnou povahou, každé slovo proto musím bedlivě uvážit.
"Kdo jste?" zajímá se. "Anna Boleynová." Tvář se mu rozjasní překvapením. Moji rodinu dobře zná. Má sestra Mary je jeho milenkou, ale zřejmě se jí již nasytil. Takhle skončily všechny, které, kdy byly v jeho loži. Nikdy si mě pořádně nevšimnul, měl mě za hloupou, arogantní, sebestřednou a sobeckou. Nějakým záhadným způsobem ho přitahovala Mary. Tanec ho unavil. Šli jsme se tedy napít vína. Neupíjím tolik, co on. Udivuje ho to: "Vy nemáte žízeň, má drahá, nebo vám naše víno nechutná?" Nechci ho urazit. Přesto však s grácií a úsměvem odpovídám, abych nedala najevo, jak mě svojí otázkou znejistil. "Víno je zajisté výborné, ale copak je slušné pít, když v mé přítomnosti je takový báječný muž, jako jste vy. Omluvte prosím moji nesmělost, ale chci si užít každý okamžik, po vašem boku střízlivá, vaše Milosti." To, co jsem právě řekla, mi nedává úplný smysl, očarovává mě natolik, že pomalu nevím, kdo jsem, ale nesmím vypadat jako nějaká zamilovaná, bláhová, naivní husička. Hlasitě se rozesměje. Nevím, co ho tak pobavilo, ale směji se spolu s ním. "Anno, jste velmi zábavná, říkejte mi pouze Jindřichu. To je taky můj cíl, nechci, abych ho nudila. Přiblíží se ke mně blíž, zhluboka dýchá, jako když divoké zvíře je na lovu a z úst mu cítím slast vína. Šeptá mi: "I já jsem nesmírně rád po vašem boku. Jste, tak půvabná až mi jde z toho hlava kolem, dnes v noci vás čekám." Jeví to jeho zájem a důvěrnost ke mně, kterou si za každou cenu musím udržet. Dále se snaží navázat konverzaci, ale jako by byl zcela něčím uchvácený a slova se mu ztrácela s jazyku. " Žádný dvůr ani celý svět se nevyrovná vám a vašemu dvoru, Jindřichu." Posledního jeho slova byli "Uděláte mi radost, když nadále Anno, zůstanete po mém boku, v mém sídle a budete dvorní dámou mé ženy."Potom odešel.

O pár let později

Jsem anglická královna, druhá manželka Jindřicha VIII. a matkou jeho dcery. Uvěznili mě do Toweru. Jindřich mě nenávidí za to, že jsem ho přiměla anulovat sňatek s Kateřinou, odejít od římskokatolické církve a nastolit anglikánskou. Ale jedině tak, měla naše láska smysl i budoucnost. Měl by mi spíš děkovat.
Neporodila jsem mu sice slibovaného syna, ale rusovlasou dívku Alžbětu. Jednou i přes to bude velkou panovnicí. Soud mě shledává vinou s čarodějnictví a cizoložství. Na smrt kráčím hrdě. Lid křičí "Pryč s šestiprstou čarodějnicí!"
Vzpřímeně pronáším: "Jsem Anna Boleynová, lituju svých hříchu a jediný, kdo je bude soudit, je Bůh." Veškerá hrdost se mi začíná ztrácet, nahrazuje ji čiré zoufalství. "Milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou." Do očí se mi derou slzy, pořád jen marně čekám. Pomoc, ale nepřichází a sekundy se stávají věčností. Smrtka se blíží. Kolem poletují černí krkavci, kteří by mě sežrali nejradši zaživa, na obloze jsou tmavé, temné mračna, vzduch je nepříjemný až dusivý. Nadešla má poslední hodina. Potichu říkám:"S bohem, světe." Kleknu a hlavu položím na špalek. Kat napřáhne meč a poslední, co uvidím, je bílý záblesk světla.
Kde to jen jsem? Rozhlížím se kolem a vrací se mi paměť, jsem zpátky v knihovně a v ruce držím knihu, kterou jsem se vrátila zase zpět do současnosti. Ať už to byl sen, vidina, poblouznění, tak i přesto jsem poznala kousek fascinujícího příběhu ženy, která psala historii.

The End







Doufám, že jste si udělali aspoň malý obrázeko tom, jaká Anna ve skutečnosti byla a doufám, že vás příběh aspoň trochu oslovil.

Vaše AnnaMrkající


12 důvodu, proč chci hubnout

9. dubna 2017 v 21:20 | já |  Hubnutí
Ahojte všichni!!!

Jak už jste si z názvu mohli přečíst, tenhle článek a rubrika je zaměřená na to, že chci hubnout. Na začátku jsem si říkala, jestli je vhodné takhle s tím chodit ven, jestli se jen, tak neztrapním, ale dospěla jsem k názoru, že tak můžu vidět, jestli jsem udělala nějaký pokrok a může to být taková moje motivace a na víc, třeba od vás čtenářů dostanu nějaké typy a tak, za které budu velice ráda.
Když chce člověk hubnout, tak si myslím, že je důležité, aby člověk měl nějakou motivaci, proč hubnout, aby to rychle nevzdal a neopustil od toho, což se mně stávalo velice často. Nejdříve jsem si řekla fajn, tak budu se sebou něco dělat, ale vždycky mi to vydrželo, tak týden. Jenže poslední dobou jsem se za svoji postavu začala nesnášet víc než, kdy jindy. Nejsem typ holky, která by patřila k těm, které můžou vážit 50 kilo a stejně si myslí, že jsou tlusté. Já patřím do té druhé skupiny, kdy o sobě se nebojím říct, že opravdu jsem tlustá a je dobré si to přiznat. Já jsem s váhou nikdy neměla potíže, vždycky jsem byla takový průměr, ani moc ani málo, ale za poslední dva roky jsem šla s váhou dost na horu. Nevšímala jsem si toho, že se málo hýbu a jím víc než bych měla. Největší chybu, kterou jsem udělala, byla ta, že jsem se začala špatně stravovat. Přes den jsem prakticky byla o hladu a najedla jsem se vždycky až večer. Myslela jsem si, že je to v pohodě, když nejím, tak přece nepřiberu. Měřím 165 cm a ještě před rokem jsem měla 60 kilo, ale v září jsem šla k doktorovi na preventivní prohlídku, kde mě zdravotní sestřička zvážila, mě čekal totální šok. Přibrala jsem o deset kilo, váha ukazovala 75 kilo a já si říkala: "Proboha jak je to možný, jak jsem mohla za tak krátkou dobu přibrat tolik, co nepřiberu za dva roky!!" To už jsem věděla, že je něco špatně, ale nezabývala jsem se tím. A to nechci vědět, kolik vážím teď, nechci vědět, jestli jsem překročila osmdesátku, protože bych musela tou váhou praštit. Dlouho jsem si nalhávala: "Aničko si taková jaká seš, no prostě si přibrala, svět se nezhroutí." Jenže později mi to začalo vadit víc a víc. A právě o tomhle je tenhle článek, jaké důvody mě přiměli hubnout.

1. Důvod: Ostatní
Netrvalo dlouho a lidé si začali všímat moji postavy víc a víc. Začalo to pomluvami: "Ona neskutečně přibrala." A pak jsem se často potkávala s narážkami: "Jsem tlustá, mám velký zadek." S boky mám právě největší potíže ani ne tak s pasem, jako právě s boky. Postupem času pomluvy ustáli a lidé kolem mě si na to začínali zvykat, já jsem si toho často nevšímala, bylo mi jedno, co si ostatní myslí, ale pak jsem si spíš začala všímat ostatních sama. Začala jsem vědět, že vyčnívám, že spolužačky kolem mě jsou, jak proutek, že můžou nosit sukně, mají velikost S a hodně sportují, což já vůbec. Tak jsem si začala připadat odstrčená, méně cenná, že bych taky chtěla být tak hezká, jako ony a ne vypadat oproti nim jako slon, pneumatika…

2. Důvod: Oblečení
Já hodně miluju módu a oblečení začalo pro mě být obrovským problém. Najít v obchodech moji velikost začínal postupem času být nad lidský výkon. Ani ne velikost triček, mikin, které mám velikost M, ale spíše kalhot. Najít kalhoty, které by mě seděli, byli mi akorát a zároveň mi nepadali, je pro mě často náročné. Na víc móda pro štíhlé holky, má větší možnosti výběru než pro nás baculky a já jsem strašně nerada, když mě něco omezuje, nebo když se mi něco líbí, ale nemůžu si to koupit, protože by mě to nesedlo.

3. Nemoci se vystavovat
To je problém, hlavně teď na jaře, když svítí sluníčko a je horko. Vy si chcete vzít kraťase, šaty, legíny, ale máte obrovská strach, že půjdete po ulici a tam se na vás podívají nějaké holky a pošuškají si: "Hele podívej na támhle tu!! Jaký má obrovský stehna, zadek a hnusný nohy, ty jo, že se nestydí, aby to bylo tak na očích." Takže vy si radši přes tyto obavy vezmete radši džíny, i přes to, že se budete potit jak prase.

4. Důvod: Voda a plavky
Pokud máte rádi vodu, tak jako já, rádi plavete a ve vodě by, jste byli nejradši pořád, tak to určitě chodíte v létě na koupaliště, kde obvykle je miliarda lidí, kteří na vás čumí. A proto jsem na koupaliště přestala chodit, protože nejen, že bych musela do plavek, ve kterých se necítím dobře, protože mě uvidí, každý druhý, ale proto, že se stydíte, za vaši postavu a nechcete to ukazovat ještě víc, než už jen jde. Na koupaliště tedy chodím ve večerních hodinách, kdy už nemám takové publikum, ale i přesto bych byla šťastná, když bych si jednou mohla koupit plavky a jít s ostatními kamarády na koupaliště aniž bych se bála něco ukázat.

5. Důvod: Kluci
Líbí se vám nějaký pěkný kluk, ale vy se mu radši straníte, protože víte, že by s takovou příšerou, jako vy nechtěl mít nic společného? Tak, to se mi stává poměrně často. Na víc za tohle mínění může to, že dnešní generace kluků je většinou taková, že hledí po postavě a nezajímá ho moc, jaká je, hlavně, aby se za ni nemusel stydět.

6. Důvod: Stydlivost a zdrženlivost
Já jsem velká stydlivka a bojím se jít davem a radši sedím v koutě než, abych šla a zapojila se k ostatním. Vždy se bojím, že se akorát ztrapním a, že se mi všichni akorát vysmějí.

7. Důvod: Nedostatek sebevědomí
Většinou na sobě přestáváte vidět to pozitivní a myslíte pouze na to, jak strašně vypadáte. Neustále si myslíte, že si o vás lidi musí myslet jenom to nejhorší.

8. Důvod: Nemoc se fotit.
Všichni kolem vás se neustále fotí, ale vy před objektivem utíkáte, protože vám každá vaše fotka připadá příšerná. Neumíte pózovat jako ostatní a nejste fotogeničtí a často se jen tak zakřeníte, aby jste si to jen tak odbili. Natož, když se vaše fotky někde objeví, tak vy naprosto šílíte: "Panebože smažte to někdo!"

9. Důvod: Reprezentace a castingy.
Byl váš sen od malička si zahrát ve filmu? A koho ne? Nedávno jsem se dozvěděla o castingu, který probíhal u nás ve městě, šlo o roli v historickém filmu. Byla jsem naprosto nadšená. Jenže nastal problém, když se po mě chtělo, abych sebou vzala svoje míry, začala jsem pochybovat, jestli tam jít. Řekla jsem si: "Anno prostě nemůžeš, oni nechtějí holku, která bude vypadat, jak nějaká koza, ale atraktivní holku, kterou budou moci ukázat." Přišla jsem tak o jedinečnou možnost, a protože jsem přijata na filmovou školu a často budu spolupracovat s televizí a médii musím trochu vypadat a nemůžu se za sebe stydět.

10. Důvod: Pohyb je problém.
Máte tělocvik a vy už při běhu pár koleček nemůžete a funíte, jako pes? Jdete do shodů a každý krok vám dělá problém a nemůžete se ani pro něco zvednout? Tak i to je další důvod, člověk by měl mít nějakou kondici a fyzičku. Mě omezují zdravotní problémy s dýcháním, ale i přesto se budu snažit.

11. Důvod: Často nemocná
Stačí málo, jen vás ofoukne vítr a vy jste na hromadě a někteří lidi kolem vás nejsou nemocní ani jednou do roka a vy často ležíte doma v posteli s čajem a antibiotiky. Nehledě kolik ve škole zameškáte, takže je důležité, aby člověk žil zdravě a vytvářel si imunitu.

12. Důvod: Dobrý pocit
Když se mi to podaří, tak budu hrdá na to, že jsem pro sebe něco udělala a dokázala jsem to.
Vím, nebude to snadná cesta a je to začátek a já udělám, co budu moc, budu se pokoušet zdravě jíst, denně cvičit a mít pohyb. Ovšem vás budu vždycky informovat. Doufám, že se vám článek líbil a přeji vám krásný zbytek nedělního večera.

AňaMrkající



Holčička s rakovinou

9. dubna 2017 v 8:15 | já |  Téma týdne

Omlouvám se, že vydávám téma týdne až dnes, ale nešel u nás internet, tak děkuju za pochopení a snad se vám příběh bude líbit.
Holčička s rakovinou
To je teprve půl čtvrté? Ten čas se vleče, kdy už mi konečně skončí ta pracovní doba, abych mohla do nemocnice za svou dcerou. Dneska mají být ty výsledky, poslední chemoterapie. Co, když dopadli špatně? Ne na to nesmím ani pomyslet. Amálka se musí uzdravit, posledně nám přece doktoři dávali naději. Třeba, když bych poprosila paní vedoucí a vysvětlila jí to, tak by mě mohla uvolnit dřív. Za zeptání nic nedám. Snad nemá nějaké důležité jednání, abych jí nevyrušila.
"Dále." Pomalu vejdu do její kanceláře a slušně pozdravím. Hned se mě optá: ,,Co potřebujete, nějaký problém?" Řekla jsem si sama pro sebe:,,Ano má dcera má rakovinu, dva roky leží v nemocnici, ale s tím vy nic bohužel neuděláte." Ona za to, ale nemůže, tak přejdu k věci, proč jsem přišla: "Chtěla jsem vás jen požádat, jestli bych s práce nemohla odejít dřív, potřebovala bych jít do nemocnice, dneska mají přijít důležité výsledky." Zamyslela se a kývla: ,,Chápu, musí to být pro vás těžké, jistě jděte." Ta nemá ani tušení, jak je to pro mě těžké, vidět to utrpení moji dcery, jak trpí a nemůže si, jako normální děti venku hrát, nemůže chodit do školy a je připoutaná pouze na posteli a hadičkách, ale je ke mně velkorysá, že mě pustila, tak jsem jí poděkovala a odešla.
,,Vy jste přišla kvůli těm výsledkům, že?" Přikývla jsem. ,,Prosím posaďte se tu u nás." Sedla jsem si na židli, doktorského stolu a byla jsem napjatá, co mi řekne. Roky čekání pořád na ty samé výsledky a pořád ta strašná nejistota a strach, co bude. ,,Je mi to líto, ale nemám pro vás dobrou zprávu, pro vaši dceru jsme vážně dělali, co jsme mohli, ale poslední chemoterapie nezabrala a nádor se nepodařilo odstranit, pro vaši dceru už není žádná šance na uzdravení, zbývají ji poslední dny života. Mrzí mě to." Co to říkal? Rozuměla jsem mu správně? To přece není možné… Moje zlatíčko, že… Ne to není možné, ona neumře. Určitě lže…To přece není správné, Amálka nikomu nic neudělala. Já oni nemůžu přijít, po manželově autonehodě, je to jediné, co mi zbylo. Je to moje všechno. Moje srdce, můj dech…Všechno se mi to točí. Najednou mě podepře něčí ruka. "Paní Colinsonová, vy musíte být silná už jen pro vaši dceru." Jak mám být zatraceně silná, když moje dcera umírá?! ,,Chci jít za ní." Odvede mě k jejímu pokoji. Můj andílek spinká. Posadím se potichu na kraj její postele a něžně ji políbím na čelíčko a pohladím ji po její sladké tvářičce. Chytnu ji za ruku a tiše hodiny vzlykám. ,,Maminko ty pláčeš?" Probudí se. Ten doktor měl pravdu, jestli jí opravdu zbývá pár dnů života, nesmí mě vidět s pláčem. Pousměji se a zalžu: "Ne nepláči, holčičko moje."
Jako každý den jí čtu pohádku. ,,Bylo, nebylo za devatero horami a řekami byl hluboký les. Uprostřed toho lesa byla chaloupka a v ní žila maminka, která měla holčičku a protože nosila červený čepeček, tak jí říkala: "Červená Karkulka." Jsem asi v půlce pohádky a v tom mě Amálka přeruší. ,,Maminko prosím otevřeš okno?" Podivím se, ale i přesto ho otevřu. A jen tak, se s Amálkou díváme na hvězdy. " Maminko je mezi těmi hvězdami i tatínkova?" Chvíli přemýšlím, co odpovědět. "Ano mezi těmi Milióny hvězd, je i tatínkova a určitě se na nás z nebe dívá a svítí." Líbezně se usměje a ukáže: "Maminko podívej, támhle padá hvězda, zavři oči, přej si něco." Ach hvězdo jasná, jestli vážně plníš přání, tak tě z celé své duše prosím, vrať zdraví moji dceři, nechci po tobě nic jiného, jen mi jí proboha neber…
The End
Možná si říkáte, že je to neukončené, ale já jsem tomu schválně nechala otevřený konec a je jen na vás, jak si ho představíte. Tímhle mým příběhem jsem chtěla říct, že každý má v životě nějaké touhy aniž si uvědomuje, že to nejcennější už má a to je zdraví, protože, to nám nikdo nedá a nekoupíme si ho. Je to obrovský, nevyčíslitelný dar každého z nás. A někdy v životě nastnanou chvíle, aniž nevíme proč se dějí a odpovědi jsou psané právě ve hvězdách. Snad vás článek zaujal.
Vaše Anna.


#2část 101 cílů za 1001 dní

7. dubna 2017 v 19:43 | já |  My life
!

Pokud vás zaujala první část článku 101 cílů za 1001 dní, tak tady si můžete dočíst zbytek. Usmívající se


Jiné:

58.Jít na čokoládovou masáž


59.Do dvou let odletět do Ameriky
60.Vidět polární zář
61.Udělat si vlastní kolekci triček
62.Naučit se líčit
63.Být vedoucím na táboře
64.Přečíst 200 knih
65.Darovat krev
66.Zajít si do cirkusu
67.Navštívit zoo v Hradci Králové
68.Zahrát si ve filmu
69.Napsat svoji knížku
70.Vypít si kávu v Pařížské kavárně
71.Najít si brigádu
72.Spát pod širákem

73.Zpívat a opíkat maršmelouny u táboráku


74.Letět balónem


75.Letět vrtulníkem
76.Vydržet celý den mlčet
77.Navštívit Národní divadlo v Praze
78.Jít 20x do kina
79.Vyzkoušet si svatební šaty
80.Vyzkoušet si historické šaty
81.Navštívit Welness
82.Udělat si tetování
83.Navštívit Prater ve Vídni
84. Naučit se fotit
85. Jít Každoročně na koncert/festival
86.Vylézt na strom
87. Stanovat


88.Naučit se tančit a jít na ples

89. Jít do Aquaparku


90.Jet na horské dráze



91. Navštívit každoročně 5x památek
92.Zpívat karaoke
93.1x týdně relaxovat
94. Zajít si ke kadeřnici a nabarvit si vlasy
95.Každý den se usmívat
96.Udělat někomu radost/dát mu dárek
97.Navštívit Louvre
98.Každý měsíc něco podniknout s kamarádkou
99.V 17 chodit do autoškoly a udělat si řidičák
100.Každý rok jet do zahraničí
101.Vždycky si plnit svoje sny a cíle.

Tak a co vy? Už máte taky takový seznam?Mrkající


#1část 101 cílů za 1001 dní

7. dubna 2017 v 19:07 | já |  My life

Na internetu jsme objevila vcelku zajímavou výzvu a protože já jsem člověk, který si rád dává cíle, tak mi to přišlo milé a taky, že to budu mít pěkně před sebou napsané a bude mě to motivovat je všechny uskutečnit, přemýšlela jsem nad tím týden, tak snad se vám to bude líbit a třeba vás to něčím inspiruje. Usmívající seLíbající

PS: Opět to překorčilo hranici znaků, tak jsem článek musela rozdělit na dvě části, tak se omlouvám.

Pro blog:

1. Udělat nový design pro blog
2. Dosáhnout 1000 čtenářů
3. Být blogem dne
4. Být na titulce
5. Napsat 500 článků

Gurman:

6. Ochutnat sushi


7. Ochutntat humra


8. Ochutnat škeble
9. Ochutnat šneky


10. Sníst pravé belgické pralinky


11. Naučit se vařit pravé mexické jídlo

12. Každý den sníst jeden druh ovoce


13. Každý den vypít dvě sklenici čisté vody
14. 3x do roka navštívit restauraci
15. 3x do roka navštívit cukrárnu
16. Jít do čajovny
17. Naučit se udělat pizzu


18. Udělat si snídani do postele
19. Vyzkoušet krabičkovou dietu

20. Dát si zeleninový salát


Sport:

21. Zhubnout 30 kilo



22. Každý den udělat 50 dřepů a 20 sklapovaček.
23. Jet na hory a lyžovat
24. Naučit se bruslit na ledě
25. Skočit padákem
26. Potápět se v moři
27. Skočit bunde jumping
28. Začít chodit do posilovny
29. Zkusit kanoistiku
30. Plavat s delfíny
31. Zase začít jezdit na koni
32. Vylézt na Sněžku
33. 300X jít na procházku
34. Ujít 30 km pěšky
35. Jít na jógu
36. Jezdit na kole


Nákupy:


37. Koupit si parfém Coco Chanel
38. Pořídit si nový mobil
39. Koupit si Macbook
40. Koupit si kalhoty s laclem
41. Koupit si kvalitní foťák
42. Naučit se více šetřit a méně utrácet
43. Koupit si sluneční brýle
44. Koupit si pruhované podkolenky nebo punčochy (Nejlépe černo-žluté)
45. Koupit si puntíkované šaty
46. Koupit si novou kosmetiku
47. Koupit si plavky
48. Koupit si kvalitní sluchátka
49. Na 18. Si koupit auto

Studium:


50. Úspěšně studovat na střední škole
51. Úspěšně odmaturovat
52. Dostat se na Filosofickou fakultu Karlovi Univerzity nebo na Akademii výtvarných umění či Famu
53. Zlepšit se v jazycích

Osobní:

54. Líbat se pod rozkvětlou třešní



55. Líbat se při západu slunce


56. Líbat se pod hvězdami
57. Mít vztah a potkat toho pravého

Tak to by byla celá první část. Mrkající

#2 dobrodužství, adrnalin dovolené

5. dubna 2017 v 14:57 | já |  Moje cestování








Ahojte všichni,

mám tu pro vás pokračování mé 3 denní dovolené. Úžasný Úžasný



Day 2


Během druhého dne jsem zažila plno dobrodružství a naučila jsem se překonávat sama samotnou.


vzbuzená:

v 6:39, což není u mě časté, já jsem člověk, který si rád pospí, když může, ale prostě byla to první noc v cizím prostředí, učesaná, oblečená a mohla jsem vyrazit na mši, která byla v 7:30…


Snídaně:

Miluju švédský stůl!!! Dala jsem si rohlík s taveným sýrem a jelikož jsem tam viděla nutelu, tak ani té jsme neodolala, pití horký čaj..Jedna z nejlepších snídaní, co jsem, kdy měla, protože já normálně nesnídám.


Dopolední program:

Začal v 9:00 hodin

Hra:
Mravenci, tahle hra spočívala v to, že jste si každý sedli na židli, ale jedna zůstala volná, no a do vašeho mraveniště se najednou vbourá cizí mravenec a vy mu musíte zabránit, aby si sedl na nějakou židli, takže musíte být rychlý a musíte ho zmást. Po ránu na probuzení ideáln

Hra:
jste fanoušci fotbalu? No tak tahle hra bude pro vás, ale nepůjde o typický fotbal. Jsou dva týmy v kruhu. Každý tým má svůj míč, který si rukama podává svýmu spoluhráči. Cíl hry? Míč nesmí spadnout.

Hra:
Fotografování, tahle hra mě bavila, stačilo mít foťák a vyfotit něco, v čem vidíte svoji víru a Boha. Já šla s foťákem do kaple a vyfotila jsem hořící svíčku, kterou jsem si tam zapálila. (Ráda podpalujem svíčky, na Vánoce jsem ich dostala tunu!) Měli jsme na to pouze deset minut, takže čas na umělecké dílo, opravdu nebyl, pak jsme se všichni sešli v klubovně, sedli si a po jednom, jsme si ukazovali, co jsme to vlastně vyfotili a proč. A některé fotky byli vážně pěkné, spolužáci fotili například přírodu, fialky, brouky, kříž….

Hra:
Tahle hra se jmenovala pavučina a já bych o tom řekla, no budete potřebovat: pružnost, ohebnost... No podívejte se sami.





Oběd:

květáková polívka( Ušla, ale už jsem se nemohla dočkat druhého) Kuře, rýže a salát s rukolou!!! Jak já miluju rukolu… Výborný oběd, který mě zcela posílil na ten odpolední adrenalin.

Odpolední klid:

Opět návštěva místního obchodu. Koupeno: kofola- 19Kč, rybízový džus-39Kč(Černý rybíz sama osobě nemusím, ale rybízový džus zbožňuju, trochu chuť vína.)

Odpolední program:

Sluníčko sice nesvítilo, jako den předtím, ale i přesto jsme vyrazili do přírody. Na louce jsme si tak trochu zaběhali, ale to bylo nic oproti tomu, co nás čekalo.

Vávrův běh:

Máte rádi kola? Tak tohle by bylo něco pro vás. Rozdělili jsme se do tří týmů a každý tým dostal kolo bez brzd a řetězu. Na kolo si musel sednout nejlehčí člen týmu a ostatní ho museli tlačit kilometry lesem, ale s kola se nemohlo slézt. Cesta byla vyznačena fáborky a museli se cestou plnit úkoly na jednotlivých stanovištích. Nejtěžší to asi bylo, když jsme Páju museli tlačit do strmých kopců, jak v lese bývají, přežít bahenní lázeň a na závěr se brodit potokem. Do cíle jsme dorazili jako první, ale všichni jsme byli jako čunčata. Při téhle hře šlo hlavně o komunikaci, důvěře jezdce a o spolupráci celého týmu. Šáhli jsme si všichni na kapku svých sil, ale i přesto jsme to všichni zvládli.

Slaňování:

Jakmile jsme se dostali zpátky do budovy, umyli si hadicí nohy a boty, převléknuli jsme se, nám bylo do 6 hodin nabídnut přístup k horolezecké stěně, vyzkoušet si lukostřelbu, jít si zacvičit s trenérem do posilovny anebo slaňovat z 20 metrů. Pro, co jsem se nakonec odhodlala i já a zažila nezapomenutelný zážitek. Více se můžete dočíst v článku jde překonat strach z výšek?

Večeře:

Pizza!! Salámová, sýrová.. Jakou jste prostě chtěli, kuchařky byly hotové bohyně!!!

Večerní volno:

Nikdy jsem se nemohla dočkat, tolik, že půjdu do sprchy. No a po sprše, jsem si s kamarádkami zašla do baru na pohár s horkými malinami. No v něčem navždy zůstanu dítětem.

Večerní program:

Sázky Kellner. Pán Kellner byl nejbohatší Čech a u něho si váš tým mohl vydělat pěkně prachy(Škoda, že ne skutečný, za tleskání rozdával 5000m za něž bych si asi koupila právě nový mobil.) Spočívalo, to že jeden člen z každého týmu odešel za dveře. Pán Kelnner ukázal zatím zbytku, co bude jejich úkolem, no a vy jste si mohli vsadit, kdo z nich vyhraje. Já jsem třeba měla disciplínu: za minutu, na židli, jedno rukou vysyp sirky s krabičky a zase je jednou rukou poskládej a postav na původní místo. Tak schválně sázejte, jestli jsem to dala, nebo nedala. Ukažte své sázecí schopnosti. Jsem na vás zvědavá.

No a co teď s těmi penězi, co jste vyhráli, že jo? Probíhala aukce o různé věci: zlaté, kofola, miňonky, oplatky… A na závěr překvapení. Tajná věc v kufru. Kolik si myslíte, že jsme vsadili? Spojili jsme se s týmem od vedle a do aukce jsme dali přes 250 tisíc. No šli jsme si pro kufr, ale co jsme zjístili pozdě bylo, že kufr měl kód. Náš matematik řekl: "No musíte uhádnout jenom deset číselných kombinací." Dopadlo to tak, že jsme se kufr málem porvali a v kufru bylo obyčejné lízátko, ale sranda to prostě byla.

Lampióny:

Jako dovršení dne bylo, když jsme přišli do klubovny a uviděli 13 svítících lampiónu a každý symbolizoval jednoho z nás. Bylo to velmi milý už jen proto, že je pro nás vyrobily z našich papírů, kde jsme si den předtím psali ty povzbudivé vzkazy. A mohli jsme poděkovat za cokoli, co jsme chtěli.No a po skončení večerního programu jsem se přesunula na pokoj, kde jsem prostě lehla na postel, protože jsem už byla fakt za celý den mrtvá , utahaná a vyčerpaná a nebylo mi dobře.

Tak to by bylo asi všechno, doufám, že se vám článek líbil, článek na třetí a závěrečný den se pokusím vydat zítra nebo během dneška. Tak zatím moji čtenáři. Mějte se krásně a užívejte sluníčka.Mrkající



Vaše Anna

#1, tří denní dovolená

3. dubna 2017 v 20:02 | já |  Moje cestování


Vítejte v nové rubrice!!!Líbající

Minulý týden jsem byla tři dny ve Fryštáku. Proč zrovna ve Fryštáku? Protože jsem na základce poslední rok, tak to byl vlastně něco jako rozlučkový výlet se třídou. Abych pravdu řekla, mě se tam ze začátku vůbec nechtělo, ale protože jsem zrovna prožívala vcelku těžké dny v mém osobním životě, tak jsem si nakonec řekla: "Fajn pojedu, konec konců mi to prospěje na chvíli změnit prostředí, třeba příjdu na jiné myšlenky a užiju si to aspoň trochu. Takže pro ty, kteří také zažíváte například milostné drama či vás něco trápí, tak si myslím, že je ideální se sbalit a odjet na pár dnů pryč . Není to, že by jste utekli, před problémy se utéct nedá, ale člověk by měl někdy prostě vypnout.
Do Fryštáku jsem jela na orientační dny do domu Ignáce Stuchlého. Kde přijedete a je pro vás nachystaný velice pestrý program. Doporučuju to těm, kteří by chtěli, posílit či zlepšit kolektiv třídy, protože můžu vážně říct, že náš kolektiv třídy, který nikdy nebyl dobrý, že nás to všechny vážně sblížilo. Nebo pokud by jste, chtěli v létě na tábor a máte rádi přírodu, sport a chcete zažít zážitky, které nikdy nezapomenete? Tak tohle je pro vás to pravé. Jen je potřeba se rezervovat předem, protože je fakt o to zájem.
V žádném případě nelituju toho, že jsem tam jela. Byly to nejkrásnější dny, které jsem tam prožila a chci se s vámi o ty zážitky podělit. Zažila jsem plno adrenalinu, srandy, zjistila jsem plno věcí, vyzkoušela nové věci a posílilo mě to ve víře. Na začátku je asi důležité říct, že když tam přijedete, tak si volíte svoje téma, která jsou různá. Např: Sociální sítě, komunikace, seznamovák, alkohol a závislosti, povolání a budoucnost, životní partner… A naše třída měla téma víra, kdyby někoho zajímalo proč, tak protože chodím na křesťanskou školu a nestydím se za to. A jeli s námi i nevěřící děcka a užili si to stejně a určitě to není, že by jste se celý den jenom modlili. To vůbec.

1. Den

Stávání: v 6:30 a moc vyspaná jsem tedy nebyla, ale stihla jsem se vypravit, což u mě je zázrak.
Na sobě: černé elasťáky, sportovní nátělník, šedý overal s New yourkeru, bílé botasky
Účes: Vlasy vyčesané do culíku, na víc jsem se po ránu nezmohla
Sebou: v batohu: 4 trička krátký rukáv,dvě mikiny, dvoje černé tepláky, kraťasy, papuče, deštník a vší silou se mi tam podařil nacpat spacák.
V kabelce: ručník, taštička nejdůležitější hygieny- balea gel, balea krém, pasta, kartáček, kartáč, deodorant y, parfém adidas, rtěnka, černé botasky do lesa a na tůry, mobil, peněženka a jídlo- pití(ananasová šťáva-miluju ananas!) sušenky Martinky, bageta a sebou mi nechyběla ani dobrá nálada
Taky znáte to, když někam máte jet a nejste si schopný ani zabalit a nejradši by jste táhali všechno sebou?
Sraz: v 8:30, přišla jako jedna z prvních, což mě se nestává, já mám tendenci chodit všude pozdě. Ne kecám, vždy, tak přiměřeně
Cesta: Rychle ubývala, teda, když si s kamarádkami povídáte, tak to uteče, jakoby nic, ale mohla trvat celkem, tak půl hodiny, žádná bouračka ani kalamita…
Počasí: Velmi pěkné, minimálně 25 stupňů.
Přivítání: Jedním slovem bláznivé. Když vás přivítají, ti, kteří vás mají mít na starost během pobytu, mají na sobě barevné paruky, pláště a stříkají po vás injekcí vodu, co by jste si o tom mysleli? Sranda to byla prostě od začátku. Když k vám příjdou, podají ruku, nasadí kukuč a usměv a řeknou: "Dobrý den" koho by to nepobavilo?

1. Výzva: Asi úplnou první výzvou bylo, když jsme se měli rozběhnout, jen tak po náměstí, najít si někoho a popřát mu pěkný den. Jako mně se to ze začátku zdálo uhozené, protože prostě, když vás osloví najednou cizí člověk. Jak by jste se cítili? Ale na druhou stranu šlo vidět, že to ty lidí potěšilo a vy jste mohli udělat takovou maličkost a třeba jim zvednout náladu a potěšit je.

Budova: Dis je poměrně obrovská, já jsem čekala poměrně něco o dost menšího a stísněnějšího, budova už je sice starší, ale ve vnitř je moderně zařízená. Má svůj bar, kde se míchají skvělé věci, horolezecká stěna, posilovna, klubovny, herna, jídelna, kaple, velké množství pokojů, kostymérna, sál a venku je hřiště, kde se dá hrát třeba basket….

Dopolední program: Hned dopoledne, co jsme přijeli, jsme začali hrát hry.

1. hra: jelikož jste přijeli do budovy, kterou neznáte, tak je nejlepší si ji hned prohlédnout, kde co je. Museli jsme si udělat dvojičku. Ideální dvojice byla holka a kluk. Já byla s Tomem a cílem hry bylo, že budeme mít svázané nohy a budeme chodit po budově s papírem, kde budeme odpovídat na otázky. Např: Kolik je v jídelně celkem židlí… No taková malá přizabijená hned na začátek, proč ne. My na to šli takticky pořád jsme si říkali: Vnitřní, vnější nebo naopak? Už nevím, ale hrabalo mi z toho no a s Tomem jsme byli pukudivu nejrychlejší a vyhráli. Tahle hra byla dobrá na zorientování. Hodnotím 1. ( Tom tam byl již dvakrát, takže to nebylo vůbec, tak těžké)

2. hra: Tahle hra byla o tom, že každý si musel vzít židli a stoupnout si na ni. Z toho jsem měla strach, že sletím či ta židle se mnou rupne. Nerupla a ani jsem nespadla, asi nejsem až takový slon, jak jsem si myslela. No a spočítalo to v tom, že stojíte na židli a musíte se přesunout na místo židle podle vašeho jména a pořadí v abecedě a-z. Takže když, já se jmenuji Anička je jasné, že budu stát na začátku a ne na konci a musíte to udělat, co nejrychleji a nesmíte během hry vůbec mluvit. Tuhle hru bych hodnotila 1-, není to sice nic extra, ale aspoň příjdete na to, kdo u vás ve třídě neumí abecedu.
3. hra: Tahle hra byla kreslící. Něco pro mě. Dostali jsme papír, kde jsme si měli nakreslit batoh, nebo kufr se třemi kapsami. A pokaždé kapsy jsme měli napsat dvě pravdy a jednu lež. Papír si nalepíte páskou na záda a každý k vám příjde a dá čarku tam, co si myslí, že je lež. Když vaše lež nemá ani jednu čárku, tak vyhráváte. Záleží jak jste chytří a jak umíte lhát a schválně vám sem dám, to co jsme měla já.
1. Miluju umění
2. Mám 6 sourozenců
3. Mám rybu Majdu, kterou mám dva roky.
Tak, co si myslíte, že je v mém případě lež? Hádejte, jsem zvědavá. (Pište do komentářů)
Ubytování: Já byla na pokoji po čtyřech. Pokoj byl vystačující. Vybavení: 4 postele, křeslo, stůl a židle, poličky, skříň, velké okno, koupelna (Dokonce lepší než u nás doma, fakt pěkná.) Já se hned vybalila, protože mám ráda věci uspořádané a hlavně ať vím, kam jsem si je položila.
Oběd: zeleninová polívka (Polívku si mohl každá nalít sám, pokud chtěl. Já jsem na polívky už zviklá a tohle nebyla vůbec špatná.)
Zapečené brambory s uzeninou (Já brambory moc nemusím, ale nebylo to nějak tučné a jíst se to opravdu dalo.)
Odpolední klid: Odpolední klid trval 90 minut, což bylo celkem slušný. Mohli jste navštívit bar, hernu nebo si zajít do města do obchodu. Já jsem si s kamarádkami udělala několik fotek a vyrazila do místního obchodu s potravinami, kde měli vážně všechno. A co jsem si koupila? Začala zmrzlinová sezóna a já musím mít zmrzlinu denně, když je opravdu hezky. Koupila jsem si ruskou a stála mě 17 Kč. No celkem dost u nás stála 10 Kč.




Odpolední program: Ten vždy začínal v 13:30 a jelikož na začátku jsme si mohli říct, co by jsme chtěli a nechtěli, tak jsme si všichni shodli, že chceme určitě jít do přírody, kam jsme také vyrazili.
1. Hra: Rande naslepo. Tahle hra byla výborná a jedna z nejlepších. Dostali jste papírek s očíslovanými řádky. No a do každého jste si napsali jméno spolužáka se, kterým jste si domluvili schůzku. Já si jich domluvila 16. A každé mělo trvat pět minut a měli jste se bavit na téma, které se určilo. Například jsme měli: Tvůj ideální den, den před smrtí, čeho si na druhým vážíš, význam Velikonoc, dovolená za 300 tisíc, Jak si představuješ ideální rande, co tě na klukovi/holce nejdřív zaujme a čeho si nejdříve všimneš, jestli by jste snědli psa, co nejvíc šíleného jste udělali, na co se nedá zapomenout…. Tahle hra byla dobrá v tom, že jste se bavili s lidmi, s kterými se třeba často nebo vůbec nebavíte a díky tomu se sblížíte a poznáte, jaký ten člověk je.
2. Hra: To jsme si sedli na louku a na papír měli napsat 15. životních hodnot, které jsou pro nás důležité.
Hodnoty, které jsem napsala já: přátelé, rodina, domov, láska, víra, zábava, elán a radost ze života, umění, plnění svých cílů, zdraví, příroda, štěstí, děti, překonávání sama samotné, zkoušet nové věci, sourozenci, umět odpouštět, hudba, literatura, historie, cestování, práce.
Na, kterých jsme se měli shodnout s kamarádkou: kamarádi, rodina, láska, domov, víra, zdraví, studium, štěstí práce
Na čem jsme se shodli ve skupince: rodina, láska, víra, studium, svoboda, peníze, přátelství, příroda, zábava, náplň do života, práce, domov, jídlo, spánek. Člověk by si měl uvědomovat tyhle důležité hodnoty, a proto takhle hra byla super. Na to hned vlastně navazovala hra: Cesta do nebe. Měli jsme do příkrého kopce skládat koberce a na každým museli být dvě nohy, když na koberci nikdo nestál, o koberec jste přišli a tím hra byla těžší. To my si museli skákat na záda, být na sebe přímáčknutý třeba i tři i víc na jednom koberci. Koberec byl dost malý, žádný koberec jako v obýváku. Tahle hra záležela na komunikaci a spolupráci a celkem jsme přišli o osm koberců se čtrnácti. No já byla téměř u cíle a zbývalo m i pouze skočit no a jelikož už jsem měla křeč v noze, boleli mě šíleně záda, tak jsem skočila aniž bych si uvědomila, že někdo na mém koberci stojí. Na štěstí už jsme byli v cíli téměř všichni, tak jsem zas až tak nic nezkazila.
3. Hra: Hanácký golf. Tak tahle hra byla asi nejhorší ze všech. Já sice golf mám ráda, dříve jsem ho hrávala a byla jsem vtom i dobrá jo, ale tenhle golf bych popsala: Střílej, běhej, poslouchej, měj trpělivost a tref se. Byly jsme v týmu po čtyřech. Každý měl pálku (na florbal) a míček. Terén byl v lese, mezi šutry, listím, trním a samí kopec. Jeden do míčku pálil a musel předat pálku druhému a ten zas musel běžet za míčkem a pálit dál dokud jste míček netrefili do jamky. No a našemu týmu to nešlo. Co selhalo? Trpělivost a komunikace, protože mě třeba řekli: "Dej malou ránu." A co jsem udělala vpálila jsem to, až to letělo km do předu. Moje logika no… Nebo já na kamarádku: "Podej mi tu pálku." Ta mi ji jen tah šlahne a já ještě o to zakopnu. Pro mě to bylo celkem vyčerpávající.
Já nejsem vůbec sportovní typ, nejsem zrovna hubená, jak tyčka a taky mám zdravotní problémy s dýcháním, ale i přesto jsem tam jela, užila jsem si to, do všeho se zapojovala a fakt jsem vydržela do konce, a co se mi líbilo, bylo to, že nikomu to nevadilo a snažili se mi vždy pomoc nebo mě podpořit. Takže jestli si někteří myslíte, že by jste chtěli jet, ale nejste běhací a sportovní typ, tak fakt neváhejte.

4. Hra: Lvové a orlice. Byly dvě družstva. Já byla ve vítězném družstvu lvů. Tahle hra je něco jako vybíjená. Každý hráč, ovšem měl svoji roli, která vymezovala co mohl a nemohl. Role: Růženka, rytíř, rytířova milá, šašek, ranhojič, lučištník, jezdec a hlavní král. Já si zahrála Růženku, která je nesmrtelná, protože procitá s věcného spánku, ale nemohla jsme vybíjet, pak jsem byla šašek, který chránit krále a taky byl nesmrtelný, v další hře jsem byla lučištník, který muže zabíjet ostatní hráče, má jeden život a když mě někdo zabije, tak krom toho, že zemřu já, můju říct jméno protivníka a ten umírá taky a v poslední hře jsem byla král, král má jeden život, když je vybit král, hra končí..

Večeře: párky, rohlík, kečup (Párky nemusím, ale tyhle byly skvělé.)
Večerní volno: Po večeří bylo taky volno, takže jsem měla čas na sprchu a zajít si do baru, kde jsem si koupila, již během dne druhou zmrzlinu: jahodová dřeň Mrož- tu miluju!
Večerní program: Večerní program byl vždy do deseti.
1. Činnost: Každý jsme dostali barevný papír, já jsem si vzala modrý, miluju modrou barvu, na něj jsem si nakreslila srdce a do něj věci, které jsou mi blízké. Pak jsme si papíry začali jednotlivě posílat. A každý fixou všem na jeho papír napsal vzkaz, něco pozitivního, nebo co si o něm myslí. Jako já pomalu nestačila psát, protože to nebylo jen tak jednoduchý tomu člověku jen tak něco napsat. Já jsem čekala, jejda to bude, tak teď se dozvím, za jakou krávu mě kdo bere. Ale překvapení bylo jiné, když jsem na konci dostala svůj papír, byla jsem fakt dojatá, protože to byli vážně hezké věci a, když člověku někdo řekne něco, tak pozitivního, tak má z toho fakt radost.
2. Činnost: Otázky Ano, Ne, při téhle hře nešlo, aby člověk podával výkony, prostě si posadil, či lehl do kruhu. Štěpa četl otázky. Každý měl papír, kde na jedné straně bylo ano, na druhé ne a tys podle pravdy musel odpovídat. Například: Jsi v životě šťastný? Já odpověděla ano… a pokud si nechtěla odpovídat, protože otázky byli hodně osobní, tak si měla možnost zhasnout svoji hořící svíčku, každý měl svoji. Tahle hra se mi líbila, protože si myslím, že člověk by si v životě měl odpovídat, na tak důležité otázky. Pokud by jste chtěli, můžu udělat na toto speciální článek, kde napíši otázky na vztahy, intimní věci, rodinu, víru, život a vy si to můžete zkusit zahrát.
Večerka: v 11 hodin. Kdo chtěl, mohl si zajít do kapličky na modlitby a na zpívání.
Spát jsem šla až o půlnoci. Noc byla chladná a prostě nespalo se mi, tak dobře jako doma. Tak to je vše, co jsem prožila během jednoho dne pobytu. Byla jsem tam celkem na tři dny, ale jelikož každý den měl bohatý program, hlavně ten druhý, tak bych to napsala do dalších článků, pokud by jste chtěli vědět, ten zbytek. Tak snad se článek líbil.

Přeji hezký zbytek pondělí.Usmívající se



Existuje láska na první pohled?

1. dubna 2017 v 21:03 | já |  Vztahy





Vítejte v mé nové rubrice vztahy!!! Líbající


A na začátek tu mám, pro vás kratičkou úvahu na lásku na první pohled, protože je jaro a jaro je právě lásky čas.

Známe jí ze spousty filmů a knih, ale existuje opravdu? Někdo je zastáncem, že ano a jiní zase, že ne, je to inviduální a něco jako dilema, na které jsem se podívala se svého pohledu a zabývala jsem se touhle otázkou pár dní. Já jsem dřív patřila právě těm, kteří zastávali názor, že tohle je prostě přikrášlené ve filmech. Jak to probíhá? Představte si jdete po ulici, parkem, obchodním centrem, metrem, na zastávce, v restauraci, na party… a v tom ho zahlédnete ho/ji, podívá se na vás, vy se zastavíte s velkým O a cítíte divný pocit, že toho člověka již z někam znáte a on to má stejně a cítíte, že by jste s ním měli strávit zbytek života. Někdo říká: " Blbost, nesmysl." Že tohle není možné, ale pokud člověk to sám nepozná, nikdy neuvěří. Svoji spřízněnou duši nemůžete očekávat, kdy příjde. Zjeví se a vy to prostě nečekáte. Každý v životě pozná význam lásky, dřív nebo později. Já jsem svoji první a velkou lásku poznala v brzkém věku, kdy člověk teprve spěje. Jela jsem zrovna na víkend k tátovi. Byl zrovna prosinec. Vešla jsem do kuchyně a tam jsem ho uviděla. Sedět na židli, s pronikavými oči a úsměvem. V břiše jsem cítila poletování motýlků a když jsem měla, něco říct, udělal se mi knedlík v krku. A na ten den nikdy nezapomenu. Co bylo mezi námi dál? Každá opravdová láska má svůj příběh, stejně, tak i ten náš. Takže ano láska na první pohled existuje, někdo z vás ji již poznal a některé vás to teprve čeká. A když mluvím o lásce, co je to vlastně láska? Láska je nejsilnější čarodějka, bez ní by svět nebyl a láska je smyslem života. A co vy, jak se vy díváte na lásku na první pohled a lásku obecně? Zajímalo by vás něco ohledně vztahů a chtěli by jste, abych vám o tom napsala článek? Dejte vědět.Usmívající se

Oblíbené klipy k tomuto tématu:










Jde překonat strach z výšek?

1. dubna 2017 v 20:04 | já |  My life


Ahojte všichni!!!Usmívající se


Je sobota a já po dlouhé době mám pro vás článek, tak si ho užijte.Mrkající

Vrátila jsem se z "dovolené" tak, že zase můžu psát a jelikož jsem toho hodně zažila, mám vážně o čem psát a chci se s vámi o tom podělit. Tenhle článek je o tom, jak jsem já překonala svůj strach z výšek, který jsem zdolala během "dovolené". Na dovolené jsem toho zažila fakt hodně a píšu o tom zvlášť článek, co jsem tam všechno zažila, co jsem dělala, koupila atd.. Ale na ten si musíte ještě počkat, protože, ten bude o něco delší než tenhle. Tak snad se vám to bude líbit.

Někdo trpí klaustrofobii (strach z tísněného prostoru), apifobii (strach ze včel), geraskofobii (strach ze stárnutí), hematofobii (strach z krve),herpetofobii (strach z plazů), a mnoha dalšími. Co je to fobie sama o sobě? Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací, lidí či objektů.

No a já jsem prostě posera ze strachu z výšek.Smějící se Kdo se přidá? Prostě můžu být metr nad zemí a je mi zle a do letadla jsem ještě nikdy nesedla. Řekla jsem si, že v životě to chci aspoň jednou překonat a vyzkoušet si skok padákem, bungee dumping a podobně. Protože člověk by měl žít naplno a překonávat sám sebe. Co může člověk udělat, aby se odhodlal? Když někdo neumí plavat, musí skočit do vody. Jinudy cesta nevede. A já jsem měla právě příležitost se ukázat během dovolené.

V domě DIS (kde jsem pobývala, víc se dočtete v dalším článku) byla možnost si vyzkoušet lukostřelbu, horolezeckou stěnu, zajít si do posilovny anebo slaňování, které mě se právě stalo osudné. Slyšeli jste někdy o slaňování? Pokud ne nevadí, protože i já byla překvapená, že něco takového existuje. Když bych vám to měla říct s odborného hlediska, tak se při tom využívá tření, kolem předmětu na slaňování je obtočeno lano. To pochopíte s obrázku více.



No a já si řekla, tak fajn půjdu do toho. Tohle se mi nabídne jen jednou za život a ke všemu ještě zadarmo. Oblekla jsem si přístroje, přílbu, rukavice a chvíli jsem hleděla na ostatní a přemýšlela jsem: " Mám, nemám? Co, když se zabiju? Co, když už nikdy neuvidím rodinu, která m půjde akorát, tak na pohřeb a tohle bude to poslední, co v životě udělám. Stojí mi to za to?" Fakt jsem měla šílený strach, protože nejhorší bylo, to když bych se lana blbě držela a blbě ho pustila či nějak zpanikařila, tak se fakt pustím plnou rychlostí dolů a z velké budovy, která má dvě patra bych asi určitě nepřežila. A proč jsem se tedy rozhodla to udělat?

1. Důvod: byla jsem jištěná

2. Důvod: pře de mnou to dělali děti, které byly mladší než já.

3. Důvod: jestli zemřít, tak právě takhle

Tak jsem přišla na řadu. Pomodlila jsem se a instruktorka Monika zkontrolovala jestli jsem správně jištěná no a pak jsem se poprvé podívala dolů. A znejistěla jsem, ale nakonec jsem se zhoupla a bylo to. A nejen, že jsem to přežila, užila si to, zkusila to ještě dvakrát, motivovala k tomu i kamarádky, tak hlavně jsem měla radost sama ze sebe, že jsem to dokázala. A stoprocentně toho nelituji a, když se mi ještě někdy naskytne možnost, tak do toho půjdu znovu.

A vám chci říct: "Nebojte se a překonávejte sami sebe, žijete pouze jednou." Strach je pouze ve vaši hlavě a je jen na vás, jak s ním naložíte.



Přeji vám krásný zbytek aprílového dne a budu se těšit na další článek s vámi.

Vaše AňaLíbající