Vítám vás na svém blogu!!!Usmívající se




Ztracená v Paříži

11. března 2017 v 21:16 | já |  My writing

Vítejte v mé nové rubrice My writing. Usmívající se

V téhle rubrice najdete různé zajimavé příběhy, povídky, love story, líčení, vyprávění,úvahy a mnoha dalšího…

Už nějakou dobu ráda píši, u psaní se vždy odreaguju a uvolním. Jen jsem ty svá literární díla nikdy neměla odvahu uveřejnit.



#story 1 (Psala jsem ji už aspoň rok, dva zpátky,možná proto to třeba bude působit trochu dětsky, tak za to se omlouvám, že to nebude dvakrát skvělý příběh,ale chtěla jsem vám ukázat něco z moji literární tvorby.)Nerozhodný


Ztracená v PařížiPřekvapený


Poslední srpnový pátek jsem s rodiči i sestřičkou nasedla do letedla a vydala se na naše poslední prázdninové dobrodružství. Nikdo však nemohl čekat, jak to celé dopadne. Naše poslední rodinná dovolená měla být strávena romantickým víkendem v Paříži. Protože kam jinam se můžete vydat do města plného romantiky než zrovna do Paříže, plné krásných míst. Třeba známá Eiffelova věž, museum Louvre, Versailles či další řada těch nejkouzelnějších památek. Mé srdce a oči bylo nedočkavé až to všechno uvidí. Už odmalička jsem si od rodičů nepřála nic jiného než výlet do Francie.

Let trval zhruba tři předlouhé hodiny. Teda aspoň pro mě. Máma s moji sestřičkou Amálkou spaly, táta si četl svoje oblíbené noviny a já už byla myšlenkami v oblacích. Když letadlo téměř přistávalo, spatřila jsem jí. Ještě lepší než v mých dočasných snech. Šla vidět ta známá věž a spousta malých domečků. Když nám na letišti vydali zavazadla, tak už zbývalo jen najít hotel, kde jsme měli být ubytováni. Hned se stal málem problém. A to hned před letištěm!!!! Táta lístky s rezervací a jmenovkou hotelu nechal doma ležet v novinách. Máma se ptala stejnou otázkou jako vždy : ,, Miláčku nespletl ses? Nemáš je náhodou ve své tašce? Podívej se pořádně". Ten její klidný a vždy optimistický hlas se mi líbíl. Bylo to lepší než panikařit. Nakonec měla máma pravdu. Táta je opravdu měl v tašce schované za novinami. No to by nebyl náš táta. Věčně se strachoval, že něco zapomněl. Já ho ale i přesto měla velmi ráda.

Taxík nás asi za půl hodiny zavezl na uvedený hotel jménem Hyatt Regency Paris Etoile. Zvenku vypadal už skvostně, ale vevnitř…to se nedá popsat. Hned po prvním kroku mé oči byly víc než ohromené. Všude moderní nábytek do modré kombinace. Na recepci nám přidělili pokoj s číslem 201. Takže si dokážete přestavit, kdybych měla jít po schodech, tak tam nejsem ani do půlnoci. Náš pokoj byl obrovský, každý měl svůj vlastní pokoj. Ten můj byl nejlepší, protože měl balkon s výhledem na celé město. Amálka spala s rodiči. Bála se totiž tmy a strašidel. Na její věk šest let je to myslím v pořádku, že nespí sama. Vždy měla poblíž svého plyšového medvídka Míšu. A to kdekoliv. Vybalení jsem chtěla nechat až napotom. Večeře měla být až za hodinu. Stála jsem na balkoně opřená o zábradlí, nabírala čerstvý vzduch a poslouchala přitom místní písničky. Oproti letu tahle chvíle utekla jako když kapka vody spadne na zem. Na stole v restauraci leželo spousta francouzských pochoutek - třeba plnění šneci, žabí stehýnka, créme brulée, polévka Bouillabaisse, Ratatouille či další řada výborných delikates.Téměř všude byl sýr. Já jsem velká milovnice sýrů, takže mi jídelníček víc než vyhovoval. Zanedlouho jsme všichni, už každý ve svém pokoji, usnuli únavou.

Sobotní ráno to mělo být nejlepší. Měla proběhnout návštěva Eiffelovy věže, muzea Louvre a paláce, který postavil Ludvík XIV. Vyrazili jsme už brzy ráno. Zdejší lidé jsou velmi zdvořilí. Pekař mi k snídani prodal dvě čerstvé bagety za jednu cenu. Mluví se tu francouzštinou. Jakmile jsem byla na vrcholu Eiffelovky, přede mnou ležela celá Paříž. Skoro mi to připadalo jako bych měla křídla. Sluneční paprsky mi zářily na obličej a lehký vánek foukal na mé vlasy. Nedokážu to popsat slovy než jako pecková bomba, která vás ohromila. Aspoň mě i mou celou rodinku. Na památku jsme se já, táta, máma a Amálka i s Míšou vyfotili. Louvre má jednu z největších sbírek historických obrazů. Určitě znáte obraz od Leonarda Da Vinciho Monu Lisu. Ta žena mi vždy připadala na pohled velmi milá, krásná, usměvavá, se smutnýma, citlivýma očima. Přede mnou mi připadala ještě záhadnější než z knížek. Pečlivě ukrývala své tajemství. Jaké? Těžko říct. V museu bych mohla trávit spoustu času. Miluju historii umění. Akorát se říká, kdybych měla u jednoho obrazu strávit pět minut, tak než prohlédnu všechny obrazy, strávím tam dlouhou dobu svého života. Hned další den nás čekala předposlední cesta do Versailles. Ohromující, nádherná velká zahrada, která kdysi byla pouhým močálem. Zámek, do kterého se vešlo tisíce dvořanů. Žádný větší palác než tento jsem se sestřičkou neviděla. Mamku to velmi inspirovalo a těšilo. Kupodivu i tátu, který paláce nesnášel. Pak nás čekalo ještě něco ne zdaleka příjemného.


Asi si říkáte, že na takové dovolené se nemůže už nic moc zvrtnout, ale to se mýlíte. Musím však začít od úplného začátku. Vše se stalo v neděli v jednom největším obchodním centru. Přeplněném různými druhy obchodů s oblečením, kosmetikou, šperky či parfémy. Těch jsme si tam s mamkou koupili nejmíň tucet. Pak na mě něco zavolalo: ,, Podívej se na mě, na kamarádku figurínu, jaké mám tyrkysové šaty s rukávky, límečkem šachovnice a černé knoflíčky. Takové šaty přece neodmítneš. Tvým rusovlasým vlasům, postavě i šatníku dodají šmrnc - kup si je, neproděláš!" Vskutku mě omámily, takové šaty v Česku jsem nikdy neviděla. Byly tak neuvěřitelně pohádkové, ty jsem musela mít za každou cenu. Stůj co stůj. Kdybych si je aspoň vyzkoušela. Přes ten hluk davu však nebylo slyšet mé rodiče. ,,Valentýno, už pojď…"Byla jsem jak hluchá. Koukala jsem dál na ten užasný kousek oblečení. Dostala jsem nápad, že se zeptám mámy, jestli si je můžu koupit. Sice by tak padl veškerý zbytek mého kapesného, ale to by nevadilo, protože ta investice byla více než dobrá.

Jakmile jsem se však rozhlédla, rodiče nikde. Česky jsem si řekla několik otázek pro sebe: ,,Pane Bože, co teď? Co budu dělat? Kde se mi jen ztratili"? Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu jako máma. Napadly mě tři možnosti. Za prvé zatelefonovat rodičům. Telefon mi zůstal na hotelu, takže první možnost padla. Ta druhá čekat na stejném mistě. Ta třetí jít směrem východ obchodního centra. Po třech minutách jsem zvolila tu třetí.

To centro snad bylo nekonečné. Šla jsem už asi třičtvrtě hodiny. Takže rodiče už museli zjístit,že mě nemají u sebe. Jak se mohli asi cítit. No nikdy jsem nebyla na sebe tak naštvaná jako v tu chvíli. Najednou se přede mě postavil mladý, hezký pán v uniformě, co se staral o bezpečnost. Prohlídl si mě zkoumavýma očima a pak pravil: ,, Nestalo se ti náhodou něco, vypadáš smutně". Má ústa vše přiznala. Chytl mně za ruku a někam vedl. Mé myšlenky v duchu rozmlouvaly: ,, Kam mě to asi vede no, ale muž v uniformě by mě snad neznásilnil." Na konci budovy na kraji byla místnost informace. Máma tam na lavičce plakala, táta stál s hlavou opřenou o zeď a Amálka si povídala smutná s Míšou. Když jejich šest očí zaregistrovalo moji postavu, čekala jsem jakékoli vyhubování, ale právem. To jsem si zasloužila. Oni to neudělali. Obejmuli mě, políbili na čelo a zašeptali,, Ještě že jsi, holčičko, v pořádku." Nezapomněla jsem ani poděkovat mému zachránci. Bez něj opravdu nevím co bych dělala. Tím skončil náš pobyt v Paříži. Asi za dvě a půl hodiny jsme nasedli do letadla na let zpátky domů.

Bylo to pro mě obrovské ponaučení, že příště se budu držet při rodičích, nosit mobilní telefon, a ne pokaždé poslouchat hlasy figurín. Na mé šestnácté narozeniny dne 24.září mi rodiče dali jako dárek ty šaty z Francie. Táta si totiž všiml, že jsem tam na ně neustále koukala. Koupil je, když máma seděla na informacích, protože nemohl jen tak sedět. Vždy mi připomínají mou velkou lásku k rodičům. Jsou to část mého já. Co se stalo s mým zachráncem? Často si voláme a píšeme a o prázdninách dojede on k nám do České republiky.

The EndLíbající

Snad to zase nebylo, tak strašné?Překvapený

z tohohle obrázku se zrodil, celý tenhle příběhUsmívající seSmějící seˇ






.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama