Vítám vás na svém blogu!!!Usmívající se




Sama sobě nepřítelem

Včera v 22:15 | já |  Téma týdne
Dobrý večer Mrkající


Když jsem přemýšlela nad tímhle tématem týdne, tak jsem to brala, jako těžký úkol. Když jsem už byla připravena, že půjdu výjimečně brzy spát, tak jsem na ten svůj život v bublině přišla.

Dlouho, jsem totiž v bublině žila, aniž jsem si to sama sobě připouštěla. Byla jsem izolovaná od ostatních, dlouho jsem žila ve svém světě, spokojena se samotou. Nikdy mi nevadilo to, že nemám moc přátel. Soustředila jsem se sama na sebe. Ráno jsem vstala, oblékla se, přežila několik hodin ve škole a pak šla do zušky, kde jsem většinou trávila kreslením hodiny a hodiny, zapomínala jsem na všechno okolo, že existuje jiná zábava, že žiji nudný život a jsem docela stereotyp. Dlouho jsem si říkala, že jsem prostě divná, že mezi ostatní nezapadám, i kdybych sebevíc chtěla, prostě něco bylo špatně. Myslela jsem si, že mě nikdo nebere. Nikdy jsem neuměla být středem pozornosti, ale ani jsem ten střed nevyhledávala, protože jsem se vždycky, jen bála, že se ztrapním. Neustále jsem se podceňovala, měla nízké sebevědomí, říkala jsem si: ,,Jsi příliš ošklivá, tlustá, hloupá, jak by se s tebou mohl jen někdo bavit." A pak se něco stalo. Bublina se přetrhla. Začalo to asi tím, že mi ta samota začínala lézt na nervy, že i já potřebuju někoho, kdo by mě vyslechl, byl mi oporou a dobrým přítelem. Jenže, co s tím? Jak si jen teď někoho, jen tak najdu? Byla jsem úplně slepá, celou dobu jsem své přátelé měla, tak blízko, ale já tomu prostě nevěnovala pozornost. Když jsem pak od svého okolí přišla na to, že mě mají vlastně rádi, že mě berou taková, jaká jsem, že jim nevadí ty mé nedokonalosti, najednou mi došlo, že můj život dostává nový směr. Začala jsem poznávat nové lidi, začala jsem si více věřit, dostala jsem se na vysněnou školu, na kterou se moc těším, narodila se mi sestra a hlavně jsem pochopila, že se musím mít ráda taková, jaká jsem, nebát se, protože už nechci prožívat ten prázdný život, být zavřená v bublině, ale otevřít se světu a žít naplno.

I vy, buďte chytří, nemarněte čas v bublině, zmáčkněte ji ve své dlani, dokud není pozdě, opusťte ji, jen tak můžete prožít šťastný život. Protože život strávený v bublině, naprosté samotě, bez lásky a přátel, je jako by jste nežili vůbec. Život je jen jeden a je jen na vás, jak ho prožijete, vyberte si, však tu správnou cestu.

Doufám, že se vám článek líbil.


Vaše AnnaLíbající


 

Paměti ženy z dob komunismu

Sobota v 15:51 | já |  History
Ahojte zlatíčka,

Dneska je už tomu rok, kdy jsem minulý rok, kdy jsem psala pro příběhy 20. století a byla oceněna cenou Evy Vláhové. A já jsem si řekla, že se o ten příběh podivuhodné ženy podělím. Já ráda poznávám příběhy druhých lidí, jsou pro mě jako rodina, kdyby jste věděli o nějakým pamětníkovi, který by se rád podělil o svůj příběh, budu jenom ráda.

Byli proti naší víře, ale já se jí nehodlala vzdát

Komunismus byl pro mě velkou neznámou. V dějepise jsme se zatím k historii 20. století nedostali, musela jsem si proto informace zjišťovat sama. Nepoznala jsem žádného komunistu osobně, ale paměti lidí mi přiblížily jejich chování natolik, že jsem si o té době mohla udělat představu. Měli na svědomí hodně lidských životů a zlých skutků, ale nejvíce mě překvapila jejich zaujatost proti církvi. Zbavovali se kněží a řádových sester a někdy docházelo i k jejich věznění, mučení a vraždění. Můžu se ptát: "Proč docházelo k takovému krutému a podlému pronásledování? Copak je něco špatného na víře? Měli vůbec svědomí?" Neznám odpovědi… Možná byl komunismus v některých ohledech nebezpečnější než nacismus, protože lépe maskuje svoji hrůznou podstatu.
Asi nejvíce mě šokoval případ Jana Toufara, který byl v lednu roku 1950 obviněn z čihošťského zázraku. Podle svědků se během třetí adventní neděle na mši svaté pohnul křížek na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Lidé si to vykládali jako boží zázrak. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích, kde na následky krutého mučení zemřel. Toto nelidské chování zůstane dodnes nepochopitelné.
Když jsem se dozvěděla o projektu Příběhy 20. století, vzala jsem to jako milou výzvu, která mě bude bavit. A jak to dopadlo, posuďte vy sami… Já jsem velmi ráda, že jsem se soutěže mohla zúčastnit.
Když jsem se seznámila se sestrou Bernardettou, byla to pro mě obrovská radost a pocta. Je to řádová sestřička, která se nabídla, že mi poví svůj životní příběh z doby, kdy se největší pronásledování církve odehrávalo. Narodila se dne 16. dubna roku 1929 do rodiny Růžičkových v Nítkovicích u Kroměříže jako jediná dívka a rodiče jí dali jméno Emílie. Vyrůstala s pěti bratry, ale od rodičů měla stejnou disciplínu a výchovu jako oni. Už jako malé dívce jí nechyběla odvaha, statečnost a láska k Bohu. Nejdříve chodila do obecné školy v Nítkovicích a potom na čtyřletou měšťanskou školu v Morkovicích. Cesta tam však nebyla ani trochu snadná. Ráno musela vstávat o půl šesté ráno a jít cestou přes les. Jednou Emílii přepadl dost nebezpečný člověk. Naštěstí však přežila a nic vážného se jí nestalo. Z malé dívky vyrostla moudrá dívka, která toužila stát se učitelkou. Chtěla zkusit štěstí a podala si přihlášku na Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Přihlášku si podalo celkem dvě stě uchazeček a samotné přijímací řízení bylo velmi obtížné, bylo to v roce 1944 a měli ho na starost Němci. U každého uchazeče se zjišťovalo, jací jsou jeho předkové a dohledávalo se, jestli v rodině není někdo Žid. Pokud se Němcům někdo nelíbil, byl okamžitě vyhozen. Nejvíce dbali na tělesnou disciplínu a Emílie v tomto měla navrch. Byla zvyklá a vycvičená. Bez váhání udělala všechny přemety, skoky a vše, co požadovali. Na školu byla přijata. Odmaturovala s vyznamenáním roku 1948a se svými spolužáky se dodnes každoročně schází. Od profesora dostala výborné doporučení a nastoupila v Bylnici na Valašsku ve Vzorové škole, kde učilo dvanáct kantorů. Učila tam celkem půl roku a pak šla na výpomoc do Valašské Senice, protože původní učitelka odešla na mateřskou dovolenou. Poslední místo, kde pak učila, byl Hrádek u Slavičína. Později se Emílie rozhodla, že přestane učit a začne nový život, který měl začít vstupem do řeholního řádu v Klášteře Milosrdných sester svatého Kříže. Od dětství se vyznačovala láskou a oddaností k Bohu a po manželovi a založení rodiny netoužila. Byla si jistá, že by to její život neuspokojilo. Když Emílie vstoupila do řádu, bylo jí 21 let.
V době totality byla nařízená marxistická výchova a to bylo proti přesvědčení paní Emílie. Totalitní systém se zakládal na několika pilířích: jediné straně, která ovládá státní aparát, uzavření hranic a centrálně řízené ekonomice. Lidé neměli žádnou osobní svobodu, byli zastrašováni, sledováni a kontrolováni státní policií, takzvanou StB.
I z toho důvodu už tedy Emílie nemohla učit a vstoupila do řádu. Asi za rok po svém nástupu přijala jméno Bernardetta. Komunisté však byli proti katolické církvi zaujatí. Jejich klášter jim vzali a 29. září roku 1950 všechny sestry odvezli do pohraničí. Jedna řádová sestřička převoz nepřežila. Obsazený klášter se proměnil na zdravotní školu, ambulanci a spoustu dalších zařízení. Sestry i s Emílii odvezli do Ostravy, kde měly pracovat v nemocnici. Bylo jich tam celkem sto a to i přesto, že spousta z nich, i samotná Emílie, se zdravotnictvím neměly žádné zkušenosti.
Proto začala studovat zdravotní školu a všichni jí byli velmi nápomocni, ve studiu se jí dařilo. Předsedou maturitní komise byl primář neurologie, zapřisáhlý komunista, o kterém se vědělo, že věřící studentky nenechá zkoušku udělat. Tento primář také pravděpodobně zařídil, aby Emílie dostala jiné otázky, než na jaké se připravovala během studia. Když přišla před komisi, byl tam i primář neurologie, který se škodolibě usmál a podal jí obálku. Emílie ji otevřela a nejprve se zděsila, protože byly jiné. Věděla, že jakmile dá najevo, že odpovědi nezná, bude vyhozena a primář dosáhne svého cíle. V tu chvíli se stalo něco nepředstavitelného a sama Emílie si to vykládá tak, že ji osvítil Duch svatý, když zničehonic začala povídat o všem, co o neurologii věděla. Zaskočila i členy samotné komise a primář naštvaně řekl: "Slečno, ale vy mi neodpovídáte na mé otázky." Emílii tím nicméně nezastrašil a tak zase povídala dál a dál. Nemohla být vyhozena. Nakonec odešla s hodnocením dobrý. Ovšem to, jak se zachovala, u zbytku komise způsobilo obrovský obdiv. Tleskali jí a někteří ji pak chválili, že byla statečná. Emílie odešla jako velká hrdinka a vítězka a tomu, kdo se jí snažil zbavit, nezbývalo, než se smířit s prohrou.
Roku 1957 byly všechny sestry z nemocnice odvezeny pryč do továren. Dvacet sester i s Emílií odvezli do ústavu pro mentálně postižené, kde strávila sedm let. Pak nějakou dobu pracovala jako úřednice v kanceláři. Své původní profese učitelky se však nikdy zcela nevzdala. Učila a vychovávala novicky, které do kláštera jezdily tajně a nikdo se o tom nesměl dozvědět. V pátek přijely autobusem ze Zdounek a opatrně šly zahradou. Řidič o tom věděl, ale kryl je a pomáhal jim. Jednou byly informovány, že jeden člověk z autobusu je sleduje, pravděpodobně to byl nějaký informátor komunistů. Stala se však tragická událost, kdy novicky na své cestě havarovaly, dvě byly na místě mrtvé a další do kláštera už nikdy nepřijely.
Po revoluci dostaly sestry svůj klášter svatého Kříže zpět, ovšem úplně zničený, bez elektřiny i dodávek vody. Opravy sestrám trvaly celkem dva roky. Emílie pak byla učitelkou novicek a měla je pod svými ochranitelskými křídly. Přivedla k řeholnímu životu spousta dívek a žen.
Toto je příběh řádové sestřičky Bernardetty. Každý z nás jednou bude mít svůj životní příběh a jistě by chtěl, aby se na něj nezapomnělo. Ale když se o naše příběhy budeme dělit, navždy zůstanou v naších srdcích a v naší paměti.
Teď je sestřičce Emílii osmdesát pět let a už šedesát šest let žije v Klášteře svatého kříže v Kroměříži. Je zdravá a spokojená a úsměv na tváři jí nechybí. Jsem velmi ráda, že jsem mohla slyšet její příběh a velmi si toho vážím. Je pro mě obrovským příkladem. Neznám odvážnější a tak milou, usměvavou a moudrou ženu jako je právě paní Emílie. Je pro mě velkým příkladem.
Na závěr chci říct: ,,Svoboda je náš největší dar a to nejcennější, co každý člověk má. Spoustě lidem byla v minulosti odpírána a i dnes se na světě najdou lidé, kteří ji nemají. Proto k nim mějme úctu a modleme se za ně. Važme si toho, že my svobodu máme a nezneužívejme ji. Nikdy nevíme, co se může stát a můžeme uvíznout jako motýli v síťce."

Paní Emílie


Emílie s papežem Pavlem II.

Emílie s politikem

Emílie na setkání maturantů



Emílie jako dítě






Klášter Milosrdných sester svatého kříže v Kroměříži

Klášter Milosrdných sester se nachází v Kaplanově ulici ve městě Kroměříž. Je veliký a naprosto vyhovuje duchovnímu životu Milosrdných sester svatého Kříže.
Klášter má celkem tři patra. Ve všech patrech jsou pokoje sester. V přízemí najdete prádelny, kuchyň a kapli, která na mě udělala velký dojem nejen svým prostorem, ale taky oltářem, obrazy, pěknými okny. Duchovní atmosféra vás na tomto místě cele pohltí. Dále v klášteře najdete pokoje pro kněze, hosty, kanceláře a prostory pro semináře. První a druhé patro má i pokoje pro klienty Domova svatého Kříže. O něco menší kaple se nachází ve třetím patře.
Celý klášter má svůj sesterský řád.
6:30-Modlitba breviáře, třiceti minutové rozjímání, snídaně.
8,00-11,30-Práce.
11:30-Mše svatá, modlitba breviáře.
12:45-Oběd, práce.
16:30-Modlitba breviáře, adorace.
17:30-Večeře.
21:00-Silentium.
A takhle to v klášteře chodí každý den. Určitě toto místo stojí za návštěvu. Sestry vás rády uvidí.

Klášter dnes

Příběh místa

Na místě dnešního kláštera bylo jezero, které bylo později vysušeno a tím vznikly podmínky vhodné pro postavení kláštera. V roce 1872 přišly na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové tři sestry svatého Kříže ze Solnohradska. Význam společenství rychle rostl a sestry už nepůsobily jen na Moravě, ale i v cizině: v Maďarsku, Slovensku, Rumunsku a jinde.
"Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom." Blahoslavená Matka Marie, Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26. 11. 1873.
Během první světové války se sestry staraly v nemocnicích o raněné vojáky. Pracovaly nejen v nemocnicích, sirotčincích, ve školách, chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností. Hlavní střediskem Milosrdných sester svatého Kříže byl klášter v Choryni. Ten později už nestačil k jejím účelům, proto byl vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 Olomouckým arcibiskupem. Za druhé světové války sestrám Němci majetky zabavovali pro své použití a až po skončení druhé světové války mohly zase obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly ovšem klášterní školy opět zrušeny. Sestrám bylo zpočátku dovoleno vyučovat náboženství na veřejných školách, učit hudbě a jazykům a pořádaty kurzy šití a vaření pro dívky.
Roku 1950 vstoupila do řádu má pamětnice Emílie Růžičková. Netrvalo dlouho a ještě toho byly sestry svatého Kříže komunisty vystěhovány. O přesunu sester rozhodoval Státní úřad pro věci církevní. Novicky byly rozděleny do různých správ. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Odvezli je do pohraničí, kde musely pracovat v různých továrnách. Emílii převezli do nemocnice v Ostravy, kde pracovala, aniž by měla se zdravotnictvím zkušenosti. Obsazený klášter se proměnil na různá zařízení. V letech 1954 - 1960 se komunistická vláda drastickým způsobem zbavovala řeholnic. Sestry byly pod neustálým dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Studium měly znemožněné. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z místa na místo. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě.
Po Sametové revoluci dostaly Milosrdné sestry svatého Kříže svůj klášter zpět, ale v dezolátním stavu. Ale sestry se ho nevzdaly a na své náklady ho dva roky opravovaly. Dnes je v klášteře kolem sta řádových sester. Emílie prožila v řádu už 66 let.

Klášter předtím


Tak snad se vám příběh líbil, tento rok probíhala soutěž znovu, takže i vy můžete hlasovat o příběh toho nejlepšího pamětníka, já už si svého favorita našla Usmívající se

https://www.pribehy20stoleti.cz/archiv/?rok=2016

Přeiji krásný víkend.


Hateři

18. dubna 2017 v 21:56 | já |  Téma týdne


Mám tu pro vás téma týdne a můj pohled na hloupé lidi, tak snad se vám článek bude líbit. Usmívající se

Když se řekne hloupí, tak to každý můžeme pochopit jinak, já neberu jako hloupost, to, když někdo nevyniká například v počtech, v pravopise, má špatné známky atd… Je jedno, co máte ve svém mozku, každý nemůže být rozený inteligent a myslím si, že každý z nás i ten nejchytřejší z celé planety může něco nevědět, chybovat-to je lidské. Na chybách se právě učíme. Záleží na tom, jaký je to člověk a co má uvnitř. A jestli někdo hned odsoudí někoho, aniž by věděl jaký je a smál se mu například proto: "On/ona dostala pětku z té písemky, bože on to neví, to je, ale hlupák." Tak jediný, kdo je potom tím hlupákem, je on sám.
A jestli já označuju někoho za hloupé lidi, tak jsou to právě ti, co se smějí, nadávají na účet někoho jiného. Často se s tím potkávám na sociálních sítích a internetu, kdy třeba někdo natočí nějaké video, zazpívá, dá fotku a pak se prostě najde ten, který asi zrovna nemá, co dělat a napíše mu všelijaké sprosté nadávky, aniž by měl fakt důvod. A to mě na těch lidech mrzí, protože nedokážou ocenit na tom ani zrnko pozitivního, že se ten člověk fakt snažil, dal si s tím nějakou prácí, dělal to ve svém volném čase. Ano samozřejmě pokud se mu něco nelíbí, tak říct to může, když nebude ovšem hned nadávat… A normální člověk, když se mu něco nelíbí, tak se na to přece nebude dívat a starat se o to. Je pravdou, že je dobré přijímat od druhých i kritiku, ale hater, to dělá, ale záměrně. Mu prostě udělá jen dobře, že mohl ukázat jaký je king a dobře se pobavit a to, že někomu ublíží, tak to je mu úplně ukradené, i kdyby se kvůli němu někdo odhodlal i k sebevraždě, tak to bude lhostejné. Takové lidi, prostě nikdy nepochopím a co s tím můžeme ostatní dělat? Tak rozhodně nepřilévat polínko do ohně. Říct si: "Tak já mu to nandám." To je obrovská chyba, protože na to právě on spoléhá a čeká. Nejlepší je zachovat klid a fakt si toho nevšímat, ho to jednou bavit přestane a jak je blbý, tak je blbý, s tím nic nenaděláme.

A jak říká jedno přísloví:

"Každý by si měl nejdříve zamést před svým prahem."





Přeji vám příjemný zbytek večera.

Vaše Anna
 


Velký 15. duben z pohledu historie

15. dubna 2017 v 8:00 | já |  History
Ahojte milovníci historie !!!

Vítejte v mé bové rubrice History, kde na vás bude čekat plno článků o historii ať české, tak světové, osobnostech, dynastii, velkých událostech, bitvách, významných dnech a plno dalšího. Já se o historii zajímám už vcelku dlouho. Na historii mám nejraději, to že poznávám osudy mnoha lidích, dovídám se nové fakta a poznávám pravdu. Jsou lidé, kteří nemají pochopení, proto, že historie je můj koníček, říkají: ,,Jak tě tohle může bavit? Vždyť koho zajímá, co kdysy bylo, je to minulost? Ztrácíš tím čas," Já je, ale neposlouchala, protože historie je jedna s velkých srdových mých záležitostí a měnit se kvůli nim nebudu, ale díky úžastné Sáře s blogu: http://sarahshistory.blog.cz/ jsem poznala, že je to i jinak, že jsou lidé, kteří naopak historii milují, tak jako já a stali se mým ohromným příkladem a Sarah tobě opravdu děkuju za všechno, stala ses mi velkou inspirací pro mojí rubriku. Díky tobě jsem se odvážila, že i já budu ten, člověk, který se nebude bát o historii psát.
A jako úplně první mám pro vás článek 15. duben z pohledu historie. Tak si ho užíjte.
Věděli jste, že dneska, je vcelku výjimečný den plný historických událostí, narození a zároveň velkých tragédii?

Osobnosti narozené 15. Dubna:

15. dubna roku 1990- Narozena Hollywodská herečka Ema Watson.


15. dubna roku 1452-Narozen největší genius všech dob Leonardo Da Vinci, jehož obrazy jsou pokladem lidstva.


15. dubna roku1903- John Williams.
15. dubna roku 1959- Narozena herečka a scénaristka Emma Thomson.


15. dubna roku 1966 - Narozena modelka a zpěvačka Samantha Fox.
15. dubna roku 1843- Narozen britský spisovatel Henri James.
15. dubna roku 1982- Narozen herec Seth Rogen.


15. dubna roku1932-Narozen český herec Josef Somr.


15. dubna roku1902- Narozen český malíř Leo Hass.


A další řada významných osobností a které naopak 15. dubna zemřeli?

15. dubna 1764 -Zemřela milenka, přítelkyně francouzská markýza Madam De Pompadour.


15. dubna 1969- Zemřela španělská královna Viktorie z Battenbergu.


15. dubna 1912- Zemřel skvělý americký malíř a spisovatel Francis Davis Millet.


15. dubna 1994- Zemřel český herec Jan Gross.
A teď k těm největším událostem lidstva dějin.
15. dubna roku 1450- Francouzi porazili Anglii ve Stoleté válce v bitvě u Formigny.


15. dubna roku 1865- Byl spáchán atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Stalo se tak během divadelního představení ve Fordově divadle, které Lincoln navštívil spolu se svojí manželkou a to se mu stal osudným, jeden z herců, který byl přívrženec (Jihu-tehdy probíhala válka Sever proti Jihu, jih byl zastáncem otrokářství a nevolnictví) vtrhl do lóže, kde prezidenta střelil z blízkosti ze zadu do hlavy a utekl, na konec byl, ale chycen a zastřelen, prezident Lincoln, avšak v nemocnini hned druhý den umírá.


15. dubna1912- Datum, kdy se potopila největší loď Titanic.



15. dubna roku 1949- V Praze vzniklo Státní nakladatelství dětské knihy známe jako Albatros.
15. dubna 1955- V Americe otevřený první McDonald.
15. dubna roku1989- Na Hillsborough Stadium v Sheffieldu zahynulo 96 fotbalových fanoušků.
V roce 2005 vyhořel hrad Pernštejn, který se nachází na pomezí Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina. Nádherný hrad, byla jsem tam dva roky zpátky.


15. dubna roku 2010- Velký výbuch islandské sopky Eyjafjallajökull.


Zatím poslední událostí byl atentát na Bostonském maratonu v roce 2013. A čím bude významný rok 2017?

Nechejme se překvapit. Já sice nevěřím na pověry, jako když někdo řekne, no v ten den bude konec světa a to nemůže nikdo vědět, kdy bude, ale tenhle článek mě bavil psát z pohledu holky, která má ráda historii, data a významné dny, protože se díky tomu, neustále dozvídám nová fakta, která mě posouvají dál, díky psaní tohoto článku, jsem se dozvěděla, že se v tenhle den narodil můj srdcový malíř Leonardo Da Vinci, zemřela ohromná žena Madam De Pompadour nebo to, že se v tenhle den potopil Titanic. Takže tímhle článkem se neodkazuju vůbec na to, že by se dneska mělo stát bůhví co, že by mělo být zemětřesení nebo Apokalypsa, ať se stane, co se stane, tak to zaprvé: nikdo neovlivní a za druhé, nikdo to nemůže předpovídat.

Doufám, že se vám článek líbil a přeji vám krásnou sobotu.

vaše Anna

#2citát- Smysl utrpení

14. dubna 2017 v 8:00 | já |  Citát, myšlenka dne
Ahojte mojí milí,

dneska, protože je Velký pátek, den, kdy Ježíš byl ukřižován, tak jsem se zamýšlela nad smyslem utrpení. Utrpení ve světě je plno, plno nenávisti, bolesti, lidé umírají, války... A proč se to děje? Jestli existuje Bůh, tak proč to dopustil? Je správné utrpení? Tohle jsou otázky, které si každý z ná za život jednou položí.

"Svět je plný nespravedlnosti, nenávisti, rozbrojů, násilí... Každý
člověk někdy pociťuje prázdnotu, absenci štěstí a smyslu života,
strach a utrpení... Tyto skutečnosti nejsou z Boha. "

Z křesťanského hlediska smrt a nemoc jsou plodem hříchu - snad to mohu říci i o veškerém "opravdovém" utrpení. Opravdovým utrpením tedy nerozumím ty situace, kdy se musím přemoci, abych udělal to, co je potřeba, a působí mi to jisté obtíže (např. když musím překonat svoji lenost apod.)

Ježíš nás upozorňuje na to, že cesta s Bohem je náročná a že bude i plná utrpení, ale rozhodně nevelebil utrpení jako takové.

Říci, že Ježíš měl zalíbení v utrpení, je nesmysl, že měl zalíbení v konání vůle Otce, to je rozhodně pravda, a vůle Otce je rozhodně spasit člověka, a to i za cenu toho, že dal svého jediného syna ...(Jan 3,16n).

Že Ježíš uměl projít utrpením a vytěžit z něho spásu, tak to ano. Že se Ježíš rozhodně zasazoval proti důsledkům hříchu včetně nemoci, svázaností apod., to je pravda také.

Řekněme ještě jinak, Ježíšova cesta nás učí, jak přes všechny obtíže dojít do plnosti života. Ale rozhodně jeho život není chvalozpěv na utrpení.

Autor téhle myšlenky je Spimi ze stránek: http://www.vira.cz/otazky/Vyznam-utrpeni.html




#1citát, Neztrácejte čas- Meryl Streep

13. dubna 2017 v 13:01 | já |  Citát, myšlenka dne




Včera, když jsem usínala, tak mě napadlo, že bych si mohla na blgou založit rubriku cítát, myšlenka dne, abych vždycky měla každý den o čem přemýšlet, aby mě to třeba povzbudilo a mohlo to zároveň dát něco vám jako čtenářům.

Jako první tu mám citát od jedné výborné herečky, tenhle citát jsem si nedávno přečetla na internetu a fakt se mně strašně líbíl, protože je to zlatá pravda a Meryl Streep je nejen skvělou hvězdou ve filmech, ale je to velmi chytrá žena. A jestli chcete vědět, jak zůstat sami sebou, tak si přečtěte tenhle citát.

Neztrácejte čas

Na některé věci už nemám trpělivost. Ne proto, že bych se stala arogantní, ale proto, že jsem ve svém životě dosáhla bodu, kdy nechci ztrácet čas věcmi, které mě popuzují nebo zraňují. Nemám pochopení pro cynismus, nepřiměřenou kritiku a agresivní požadavky všeho druhu. Ztratila jsem zájem dělat radost lidem, kterým na mě nezáleží, milovat lidi, kteří mě nemilují a usmívat se na ty, kteří se na mě neusmívají.
Už neztrácím ani jednu minutu s těmi, kdo lžou nebo se snaží manipulovat. Rozhodla jsem se, že už dál nebudu snášet přetvářku, pokrytectví, nepoctivost a pochlebování. Nechci dál tolerovat předstíranou sečtělost ani akademickou aroganci. Stejně tak se nechci snižovat k pomluvám. Nesnáším hašteřivost a srovnávání. Věřím ve svět plný protikladů a proto se snažím vyvarovat setkání s lidmi, kteří mají zkostnatělé a zatvrzelé názory. V přátelství mi vadí zrada a nedostatek loajality. Nerozumím si s lidmi, kteří neumí pochválit a povzbudit. Zveličování mě nudí a mám problém přijmout ty, kteří necítí lásku a úctu ke zvířatům. A jako vrchol všeho nemám trpělivost pro ty, kdo si moji trpělivost nezaslouží.

Líbil se vám citát?


Velikonoce ve světe, #tradice

13. dubna 2017 v 6:55 | já |  Moje cestování
Ahojte kuřátka!!!
Smějící se



Velikonoce, jsou už za dveřmi,tak jsem se rozhodla, že napíší článek, o tom, jak se Velikonoce slaví u nás a zajímalo by vás, jak se Velikonoce slaví ve světě? Tak si přečtete tento článek a třeba se dovíte něco zajímavého.
Nevěděla jsem do jaké rubriky, bych článek zařadila a protože se dozvíte hodně zajímavostí ze světa, tak jsem ho zařadila do cestování.

Česká republika

U nás v České republice, jsou Velikonoce křesťanským svátkem, kdy si připomínáme z mrtvých vstání Krista. Je to takzvaný svatý týden. U nás jsou Velikonoce typické beránkem, vajíčky, řehtačkami, mašlemi a pomlázkou, kdy kluci můžou vymrskat každou holku.

Slovensko

Na Slovensku jsou Velikonoce podobné jako u nás. No jde vidět, že jsou to sousedi. Taky si zdobí domy dekoracemi, dávají všude větvičky, mrskají holky a dokonce je polívají vodou. Díky bohu, že žiju v Česku, představa, že otevřu a kluk mě poleje vodou, no to se mi dvakrát nelíbí.

Polsko

O Polsku je známé, jak vysoce věřící, země to je, takže Velikonoce jsou u nich ohromný svátek, kde na Bílou sobotu, všichni chodí do kostela si posvětit košík. Během postní doby nesmí jíst maso ani uzeniny, i tady se holky mrskají a polívají vodou nebo voňavkou. No holky máme to pech, že? Holka, která je polita vodou, tak se podle pověry do roka vdá.

Maďarsko

Tak i tady holky polívají vodou, aby byly plodné. Děvčata, tak to rovnou se můžeme rovnou na Velikonoce obléknout do plavek, co říkáte?
Německo

Tak v Německu jsou Velikonoce opravdu zajímavé. Slaví se tam tradice o Velikonočním zajíčkovi, který schovává vajíčka, děti mu proto vyrábějí slaměná hnízda, které rodiče potom schovají do zahrady, do nich zajíček snese barevné vajíčka. To mi to připomíná něco, jako když mi věříme na Ježíška. No a děti je potom hledají, také si vyměňují dárky, ukryté ve tvaru vajíčka- od této tradice vznikla firma Kinder, která prodává oblíbená kinder vajíčka, které jsem i já jako dítě milovala. V Bavorsku existuje něco jako: "Házení vajec." Spočívá to v tom, že se vajíčko snažíte hodit přes střechu na druhou stranu. No sousedi musí mít teda obrovskou radost, když vám pomalu na hlavě přistane vajíčko. Má to chránit dům, aby do něj neuhodil blesk. Tak to je sice pěkná blbost, ale může to být zábava. A to by to nebyli Němci, aby neměli ještě nějaké zajímavé tradice jako: "Velikonoční oheň nebo Velikonoční jízdy a další."

V Německu se vajíčka zdobí na stromy.

Velikonoční jízdy

Velká Británie

I přesto, že Anglie je proslulá anglikánskou církví, tak i tady se slaví Velikonoce a možná ještě zábavněji než v Německu. Ženy o Velikonocích přivážou svého muže, přítele k židli a vyžadují výkupné. Hm to by mohli zavést i u nás. Muži jim to na další den oplatí a požadují to nejsladší výkupné a to polibek. I zde věří na zajíčka a je to proslulí: "Egg hunt". Ten se slaví i v Americe, Kanadě a Austrálii. Příchod Velikonoc se oslaví palačinkovým dnem. Ženy napečou palačinky třeba s nutelou, cukrem, javorovým sirupem a všichni se nad nimi oblizují. Tak to bych si nechala líbit, to je něco, jako cukroví na Vánoce. Ale jak z kily, pak zase dolů, že? Udržuje se tu také zvyk nošení o nejhezčí klobouk, já klobouky miluju, tak to by bylo něco pro mě. Anglie je prostě dokonalá.

Palačánkový den

Vajíčkový hon

Irsko

Na Velký pátek se nesmí zabíjet zvířata, rybáři nemůžou rybařit, nic se nesmí pálit, lidé se nemůžou stěhovat a dělat nějakou práci a každý by měl o Velikonocích sníst aspoň jedno vejce. Někdo si vejce hází přes střechu, někdo schovává na zahradě a tady zase se vejce kutálí s kopce. Kuželky. Smějící se A v neděli lidé tančí a soutěží o nejlepší: "Velikonoční koláč."

Filipíny

Tak o Velikonocích rozhodně nejezděte na Filipíny, protože tady jsou Velikonoce fakt slaveny drsným způsobem. Viděla jsem dokument planeta 3000 Filipíny a při scénách jsem musela zavírat očí, protože tady se lidí nechají dobrovolně ukřižovat a bičovat, aby si připomínali Ježíšovo utrpení, dělá se to veřejně jako show a jezdí se na to dívat turisté z celého světa. Tohle katolická církev zakazuje a i já jsem proti tomu, protože si myslím, že Ježíš se nechal ukřižovat z lásky pro nás a určitě by nechtěl, aby tohle lidé napodobovali. Co si o tom myslíte vy, je to normální nebo ne?

Itálie

Tak v Itálii se Velikonoce prožívají velice silně. Věřící se vydávají na křížovou cestu, během níž si připomínají Kristovo utrpení a zastavení. Pečou se tu z kynutého těsta velikonoční holoubci, kteří se ozdobí mandlemi. K snídani na Velikonoční pondělí se podává torta rustica, to je slaný koláč se zeleninovou a vaječnou náplní a něco, jako když mi máme kačenu nebo kapra, tak tady se jí pečené jehně.

Rusko

Velikonoce se zde slaví se zpožděním, protože se slaví podle Juliánského kalendáře. Rusové si v kostele dají požehnat vajíčka, které potom jí k obědu spolu z kuliči, což je chléb, který se polije sněhovým bílkem, tak to by mě zajímalo, jak tohle chutná. Zdobená vajíčka si Rusové navzájem vyměňují, jako na důkaz přátelství a důkaz vzkříšení Krista a k tomu se třikrát políbí na tvář. Vajíčka se zde obarvují na červeno, což symbolizuje prolitou krev Ježíše, tenhle zvyk má i Bulharsko. A podobně jako Rusové slaví Velikonoce na stejný princip Ukrajina.

Kuliči

Mexico

Tady je velmi zajímavá tradice ta, že se lidé po setmění vydají do ulic s krabicí obrázkem Jídáše, která je naplněna různými bonbóny a sladkostmi. Krabice se pálí nebo se do nich bouchá holí, aby se krabice protrhla a sladkosti se vysypaly na zem. To mi, tak trochu nedává smysl, no jiná země jiný mrav.

Norsko

Tak slavit Velikonoce v Norsku by se velice líbilo detektivovi, protože média vysílají tradiční řešení vražd, to samé dělají i noviny, aby lidé se vždy mohli dovtípit, kdo je vrah. No už vím, kde se ta kriminalita bere.

Chorvatsko

Jako u nás jsou tam zvykem zdobené kraslice. No někdo si přiťukává šampaňským a tady si lidé přiťukávají vajíčky, čí skořápka zůstane nedotknutá, ten vyhrává. Jako u nás se tu pletou pomlázky, ale nikoli s vrby, ale olivovníků.

Španělsko

Lidé tu prochází ulice se sochami Ježíše Krista a na hlavě mají špičaté kapuce a celkově to vypadá jako nějaký středověký rituál.

Jde vidět, že každá země má svoji kulturu,zvyky a tradice a to jí dělá ojedinělou.
Doufám, že se vám článek líbil.


Sháním gramofon a desky

12. dubna 2017 v 17:39 | já |  Na minutku s Aňou
Ahojte!!!

Já vím, že tohle není stránka na inzeráty ani na bazar, tak se dopředu omlouvám těm, kterým to bude připadat, jako blbost, ale chtěla jsem to otevřít spíše jako dizkuzi, avšak nebojte v průběhu týdne výjdou nejspíše čtyři pořádné články a to Jak se Velikonoce slaví ve světě, 15. duben z pohledu historie, Nejlepší kriminální pořady a samozřejmě téma týdne, které je pro mě tentokrát vcelku zapeklité.

Nevím, co mě to napadlo, ale nějak mě v tom mým mozku napadlo, že bych si chtěla pořídit gramofon, já vím není to asi úplně typické, všichni většinou poslouchají hudbu z radia, mobilu, internetu, věže, mp přehrávačů, ale já chci být originální a chci právě gramofon. Tak se chci zeptat: ,,Máte někdo gramofon doma? Vyplatí se mi jeho koupě? A kde bych případně sehnala obchod s deskami?" Protože, abych si nepořídila gramofon a potom neměla žádné desky, tak by to bylo k ničemu, jen další krám do sbírky, což určitě nechci. Dejte určitě vědět, budu ráda. Usmívající se

Příjde mi, že jak jde vývoj techniky dopředu, tak některé věci se stávají zapomenuty, málo, kdo má, doma kazeťák, málo, kdo poslouchá rádio nebo právě gramofon, který poslouchali ještě naši babičky a dědečkové. No a já jsem v některých věcech dost inflantilní a někdy mám prostě bláznivé nápady, jako právě pořídit si gramofon.



Přijímací zkoušky 2017 #rady

11. dubna 2017 v 21:06 | já |  Na minutku s Aňou
Ahojte,

jelikož určitě mnozí z vás, zítra píši přijímací zkoušky z českého jazyka matematiky, což s vámi soucitím, protože matematiku bych si vážně nedala!!! Přeji vám všem, hodně štěstí při zkouškách, vymlaťte ze sebe nejvíce znalostí. Držím vám palce, ať to dobře dopadne a ať se dostanete na vaši vysněnou školu. Tenhle rok jsem dělala i já přijímací zkoušky a kdybych vám měla dát nějaké ty rady, jaké by byly? NerozhodnýSmějící se

1. Nestresujte se, zachovávejte klid, protože to nestojí za to, se nervovat, jen vás to potáhne dolů. Já jsem při zkouškách na první škole, byla hodně ve stresu až v takovým, že jsem vůbec nevěděla, co pomalu dělám, bolelo mě břicho a myslela jsem, že budu každou chvíli zvracet a fakt mi to nestálo za to. Řekněte si: ,,Udělám, co budu moc, snažil/a jsem se a to je to hlavní. Jak to dopadne, tak to dopadne." I kdyby to nedopadlo zrovna nejlépe, tak vždycky se dá ještě něco dělat. Nestrkat hned hlavu do písku.

2. Dobře se vyspěte, aby jste byli na den zkoušek odpočatí a nebichlujte se do půlnoci, protože co mozek nepobral, tak už nepobere.

3. Při zkouškách si dobře čtěte otázky a nespěchejte, aby jste byli rychle hotový. Radši být pomalý, než zbrklý a udělat zbytečné chyby.

4. Buďte přátelští, milí a usmívejte se a buďte sami sebou.

5. Vem te si sebou něco, co vás nabudí, nějakou vaši šťěstěnu. Já jsem si vzala oříšek, který jsem dostala na Vánoce od nejlepší profesorky češtiny, aby mě při zkouškách pomáhal, oblíbený řetízek, náramek od kamarádky a evidentně mi to přineslo štěstí.

6. Při cestě na zkoušky si pusťe vaše oblíbené písničky, aby jste byli nabuzení a měli dobrou náladu.

7. Pomodlete se, protože, když člověk má před sebou zkoušku, kterou chce zvládnout, tak začně věřit třeba i na Buďhu.

8. Dejte si tabulku čokolády nebo něco sladkého, aby jste měli nejen energii, ale na nervy to pomáhá fakt skvěle. Smějící se

9. Při pohovoru se je snažte zaujmout, buďte slušní, zdvořílí a hlavně odpovídejte pravdu. Někdy dostanete otázku, která vás třeba rozhodí, jájsem sama měla pohovor na 15 minut a taky jsem dostala otázky, na které jsem nevěděla, co říct, ale radši být upřimný a klidně přiznat, že nevíte. Pokuď máte diplomy ze soutěží, tak si je určitě vemte sebou.

10. Věřte si, že to zvládnete, člověk si musí vždycky věřit, aby to dokázal.

11. Oblečte si něco pěkného, samozřejmě nemusí to být kvádro a smoking, ale něco v čem se cítíte pohodlně a nemusíte se za to stydět a udělá to zároveň dojem.

12. No a až to budete mít za sebou, tak to jděte oslavit, že to máte aspoň za sebou. Usmívající se


Pokud někdo děláte talentové zkoušky a chtěli by jste vědět, jak probíhají zkoušky na umělecké školy, tak dejte vědět a můžete se mě ptát na cokoli, udělala jsem úspěšně talentovky na umprumce a na filmové, tak ráda pomůžu, kdyby někdo chtěl. Mrkající

Tak tfuj, tfuj, nedejte se a natřete všem zrak!!! Úžasný Já ve vás věřím a budu na vás myslet!!! Kam jste se hlásili? Líbající



Útržky vzpomínek Anny Boleynové

11. dubna 2017 v 17:22 | já |  My writing
Ahojte fanoušci historických příběhů !!!

Jelikož jsem dlouho na tuhle rubriku mé volné tvorby zanevřela, tak sem přidávám článek, který jsem psala do jedné soutěže. Já mám hrozně ráda dynastii Tudorovců a tenhle příběh se právě odehrává v Anglii za Jindřicha VIII, který proslul svými šesti manželkami, oniž mám v plánu vydat samostatný článek. A nejvíce osudovou ženou se právě pro Jindřicha stala Anna Boleynová, o které spočívá právě tenhle příběh, protože právě tahle žena měla vliv na celou historii Anglie. Doufám, že se vám článek bude líbit. Usmívající se

Jednoho krásného odpoledne, jsem zašla do nedaleké knihovny.
Upoutala mě zaprášená kniha z hnědé kůže na konci police, schovaná daleko od ostatních. Otevřela jsem první stranu. Vtom se najednou písmo začíná rozpíjet do obrovské černé skvrny. Stává se s ní vír, který mě pohlcuje jako, když magnet přitahující kov. Nemůžu vůbec nic dělat. Marně křičím o pomoc, ale už mě to vcucne celou. Netuším, kam mě to vede, avšak ztrácím vědomí. Ocitám se v jiném světě.
Jsem na dvoře krále Jindřicha VIII. v Anglii. Právě se koná maškarní ples. Plesový sál je velmi noblesní a velkolepý. Zdobí ho velké, zlaté lustry, svícny, stoly zaplněné jídlem a vínem. Královský orchestr hraje hudbu. Všichni tančí a na obličejích mají nasazené masky. Ty masky nesnáším, jsou křečovité a zcela zbytečné, ale král to považuje za zábavnou hru. Kromě urozených šlechticů, lordů, vévodů, markýzů, vyslanců, bohatších dvořanů, královské gardy, dvorních dám a služebnictva vidím královnu Kateřinu argonskou. Na sobě má černé, tuctové nijak působivé šaty. Není už nejmladší a sotva může plnit manželské povinnosti. Ta neporodí dědice trůnu. Není divu, že král má tolik milenek.
Ze zadu se ozývá povědomý hlas: "Smím prosit?" Otočím se a spatřím nejvíce přitahujícího muže. Pod černou škraboškou mu v očích vyzařuje vášeň, ale i pekelné, hořící jiskry plamene, který mě propaluje skrz na skrz. Na bradě má malé, nepatrné strniště. Rty stačí do poloúsměvu. Ten mu oplácím a mírně se ukláním. "Ano, smíte." Miluju tanec zvláště, když tančím s takovým mužem. Jako by mi četl myšlenky. " Tančit s vámi je nesmírné potěšení, krásná Lady." To mě velice těší a polichotí. Znám ho? Chvílí přemýšlím, avšak mé zjištění je ohromující. "Děkuji. Jsem poctěna, vaše veličenstvo." Tázavě se podívá. "Vy jste mě poznala?" Nejradši bych se rozesmála, protože nepoznat Jindřicha VIII. je málo pravděpodobné. Každá žena po něm touží. Odpovídám: "Jen jediný muž je tak šarmantní a pohledný a to je náš vládce." Pobaví ho to. Uleví se mi. On je pověstný svojí výbušnou povahou, každé slovo proto musím bedlivě uvážit.
"Kdo jste?" zajímá se. "Anna Boleynová." Tvář se mu rozjasní překvapením. Moji rodinu dobře zná. Má sestra Mary je jeho milenkou, ale zřejmě se jí již nasytil. Takhle skončily všechny, které, kdy byly v jeho loži. Nikdy si mě pořádně nevšimnul, měl mě za hloupou, arogantní, sebestřednou a sobeckou. Nějakým záhadným způsobem ho přitahovala Mary. Tanec ho unavil. Šli jsme se tedy napít vína. Neupíjím tolik, co on. Udivuje ho to: "Vy nemáte žízeň, má drahá, nebo vám naše víno nechutná?" Nechci ho urazit. Přesto však s grácií a úsměvem odpovídám, abych nedala najevo, jak mě svojí otázkou znejistil. "Víno je zajisté výborné, ale copak je slušné pít, když v mé přítomnosti je takový báječný muž, jako jste vy. Omluvte prosím moji nesmělost, ale chci si užít každý okamžik, po vašem boku střízlivá, vaše Milosti." To, co jsem právě řekla, mi nedává úplný smysl, očarovává mě natolik, že pomalu nevím, kdo jsem, ale nesmím vypadat jako nějaká zamilovaná, bláhová, naivní husička. Hlasitě se rozesměje. Nevím, co ho tak pobavilo, ale směji se spolu s ním. "Anno, jste velmi zábavná, říkejte mi pouze Jindřichu. To je taky můj cíl, nechci, abych ho nudila. Přiblíží se ke mně blíž, zhluboka dýchá, jako když divoké zvíře je na lovu a z úst mu cítím slast vína. Šeptá mi: "I já jsem nesmírně rád po vašem boku. Jste, tak půvabná až mi jde z toho hlava kolem, dnes v noci vás čekám." Jeví to jeho zájem a důvěrnost ke mně, kterou si za každou cenu musím udržet. Dále se snaží navázat konverzaci, ale jako by byl zcela něčím uchvácený a slova se mu ztrácela s jazyku. " Žádný dvůr ani celý svět se nevyrovná vám a vašemu dvoru, Jindřichu." Posledního jeho slova byli "Uděláte mi radost, když nadále Anno, zůstanete po mém boku, v mém sídle a budete dvorní dámou mé ženy."Potom odešel.

O pár let později

Jsem anglická královna, druhá manželka Jindřicha VIII. a matkou jeho dcery. Uvěznili mě do Toweru. Jindřich mě nenávidí za to, že jsem ho přiměla anulovat sňatek s Kateřinou, odejít od římskokatolické církve a nastolit anglikánskou. Ale jedině tak, měla naše láska smysl i budoucnost. Měl by mi spíš děkovat.
Neporodila jsem mu sice slibovaného syna, ale rusovlasou dívku Alžbětu. Jednou i přes to bude velkou panovnicí. Soud mě shledává vinou s čarodějnictví a cizoložství. Na smrt kráčím hrdě. Lid křičí "Pryč s šestiprstou čarodějnicí!"
Vzpřímeně pronáším: "Jsem Anna Boleynová, lituju svých hříchu a jediný, kdo je bude soudit, je Bůh." Veškerá hrdost se mi začíná ztrácet, nahrazuje ji čiré zoufalství. "Milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou." Do očí se mi derou slzy, pořád jen marně čekám. Pomoc, ale nepřichází a sekundy se stávají věčností. Smrtka se blíží. Kolem poletují černí krkavci, kteří by mě sežrali nejradši zaživa, na obloze jsou tmavé, temné mračna, vzduch je nepříjemný až dusivý. Nadešla má poslední hodina. Potichu říkám:"S bohem, světe." Kleknu a hlavu položím na špalek. Kat napřáhne meč a poslední, co uvidím, je bílý záblesk světla.
Kde to jen jsem? Rozhlížím se kolem a vrací se mi paměť, jsem zpátky v knihovně a v ruce držím knihu, kterou jsem se vrátila zase zpět do současnosti. Ať už to byl sen, vidina, poblouznění, tak i přesto jsem poznala kousek fascinujícího příběhu ženy, která psala historii.

The End







Doufám, že jste si udělali aspoň malý obrázeko tom, jaká Anna ve skutečnosti byla a doufám, že vás příběh aspoň trochu oslovil.

Vaše AnnaMrkající


Kam dál