Vítám vás na svém blogu!!!Usmívající se




Nová kapitola/konec blogu

31. srpna 2017 v 14:12 | já |  My life
Ahojte lidi!!!

Tak mě tu zase máte. Objevila jsem se tu strašně po dlouhé době. Tenhle článek je naprosto spontánní. Blíží se nám pomalu konec léta a zase s tím přichází povinnosti. Doufám, že jste si prázdniny a sluníčka náležitě všichni užili. Uteklo to jako voda. Abych vám vysvětlila svoji delší neaktivitu, tak není proto nějaký hlavní důvod, nechci se prostě vymlouvat, prostě nebyla na psaní nálada a taky jsem se hrozně zaobírala tím, kam tenhle blog a mé psaní posunout o kus dál.

Už brzy mě čeká veliká změna. Bude ze mě středoškolačka a budu bydlet na intru. Nastupuju na uměleckou školu v Uherském Hradišti, na školu o které jsem vždycky snila. Hrozně se tam těším i trochu bojím, jak to všechno budu zvládat a tak. Čeká na mě nová životní kapitola.

Špatnou zprávou pro vás, ale je, že prozatím s tímhle blogem nejspíše končím. Nechtělo se mi tenhle blog celý předělávat, měnit, zbytečně mazat články. Avšak nemusíte se bát, už mám pro vás udělaný nový blog s jednou velkou změnou, že blog je zaměřený na umění. Takže vás chci všechny pozvat na blog a web Cup of art, kde se na vás budu těšit.



Ale děkuju všem těm, kteří mě tady podporovali, četli pravidelně moje články a za vaše přívětivé reakce.

A zakončím to tím: "Něco krásného končí a něco nového začíná." Mějte se krásně, žijte naplno a s úsměvem.
já vám přeji už jen to, jestli vy máte v životě nějaký sen, tak si za ní jdete, nezáleží na ničem jen na vás s jakou vůli a odhodláním si zatím půjdete.


S láskou Anna.
 

Promarněný čas na internetu

5. května 2017 v 21:10 | já |  Téma týdne



Když jsem se zamýšlela nad tímhle tématem týdne, tak jsem se zamýšlela nad časem obecně, protože člověk bere čas jako samozřejmost, ale když se to, tak vezme, tak každou sekundu, na světě se někdo narodí nebo zemře. Čas je jaký si koloběh každého z nás a člověk by si měl uvědomit, jak jsou ty každé chvilky, které na světě žije vzácné, protože nikdy nemůžete vědět, kdy ty vaše hodiny života přestanou tikat, tím nechci nikoho strašit, ale vždy se může něco stát. A jak tedy trávím chvilku pro sebe? Tak já ve svém volném čase hlavně kreslím, pak čtu knihy, jezdím na kole, nakupuju, poslouchám hudbu, trávím čas s přáteli, mám taky ráda přírodu, no zkrátka, vždy se něco najde, já nejsem typ člověka, který by byl mrzutý, nic ho nebavilo či se nudil, to prostě neznám.

Tak a teď se dostanu konečně k tomu hlavnímu. Žijeme ve 21, století, kde vývoj technologii jde pořád dopředu. A sami si položte otázku, jak vy dlouho denně trávíte na internetu a na sociálních sítích? Podle nejnovějších výzkumů na internetu lidé ve věku 12-25 let tráví dvě hodiny denně. Muži celkem 144 minut za den a ženy 126 minut za den. A za týden je to téměř 18. hodin. Což, je hodně, kolik času tím vlastně promrháme, protože přemýšlejte, nad tím, jak využít správně čas a dělat něco jiného. Já nechci tvrdit, jak špatný to je, protože sama na internetu trávím hodně času a vůbec netvrdím, že to máme, tak všichni. Je to inviduální. Někdo přijde z práce a nemá už na nic jiného ani pomyšlení. Někdo třeba umí sotva počítač zapnout.


Ale na zamyšlení je, jestli je to tedy dobrý. Škodí to něčemu? Tak určitě to ovlivňuje naše zdraví a to hlavně zrak. A některé věci na internetu, jako sou různé střílečky a podobně jsou někdy až na zblbnutí a vymytí mozků. A řekněme si, jak moc internet a média ovlivňují naši generaci, mládež a děti. A sociální sítě opravdu někdy můžou pořádně škodit a ublížit. Nejde jen o kyberšikanu, hádky, hatery, manipulaci, ale už o pouhý princip. Takže další otázka pro vás: ,,Kolik máte na facebooku přátel a jestli byste o každém mohli říct, že ho dobře znáte, jestli jste se viděli více než jednou a můžete mu věřit." Často naše profily můžou vidět cizí lidé, neříkám, že je špatný poznávat nové lidí, ale všeho s mírou. Taky na internet a sítě, dáváme různé příspěvky, fotky a informace. Učitelé často říkají: Buďte opatrní, protože nikdy nevíte, kdo toho může jednou zneužit proti vám." A v tom mají pravdu.


A takový menší můj výzkum. Ze=ptejte se schválně rodičů, babičky, dědy, jak o ni trávili svoje mládí a čas a srovnejte to sami ze sebou, v čem se to zásadně ta doba změnila a taky můžete třeba porovnat i ze sebou už i svoje mladší sourozence. Pak mi dejte schválně vědět, k čemu jste došli.


Prostě si vezměte, jestli je to nutný a potřebujete to ke svému životu, jestli je nutné, do té klávesnice pořád bušit a hledět do té obrazovky, jestli to nemůžete někdy omezit a místo toho si třeba vyjít s blízkým nebo sám ven na procházku nebo jít za rodiči a nabídnout se, že jim s něčím pomůžete nebo si jen, tak povídat. Žijme pořádně, dokud můžeme a dokud máme čas.

Neztrácejme čas hloupostmi.

Tak doufám, že vás článek něčím neurazil, že jste se aspoň kapku zamysleli a snad se i líbil.


Jaké nejlepší čeksé herce nám může svět závidět #MePředáníOscarů

1. května 2017 v 22:57 | já |  Zajimavé osobnosti
Ahojte mojí milí,


sice jsem nemocná, ale dneska jsem pro vás napsala další článek. Na začátku chci poděkovat všem svým čtenářům, protože dneska můj blog překročil 200 návštěv a mně to za ty tři měsíce, co mám blog, udělalo velkou radost, vážím si toho opravdu moc, jste prostě skvělý lidé! Tak snad to půjde i tak dále. Usmívající se


Možná si pamatujete článek: "Jakým českým herečkám bych udělila Oscara" Z toho článku jsem měla poměrně dobrý pocit a protože se o film a herce zajímám, tak jsem si řekla, že by nebylo fér, kdyby moje maličkost, neocenila Oscary, osoby jiného pohlaví a to české herce, protože ti jsou u nás ve svém oboru špičkový a jak se dočtěte v článku, některé patří i k uznávaným ve světě. Výborných je vážně celá řada, ale snažila jsem se opravdu vybrat nejen mé oblíbence, ale opravdu ty nejlepší.

Tak a dame na udělování Oscarů!!!Usmívající se


#1 Karel Roden


Tak tenhle herec právě patří k těm velmi uznávaným ve světě, ale tomu není divu, protože jeho výkony jsou nadstandardní. Narodil se 18. května roku 1962 v Českých Budějovicích. Jeho jméno Roden si už nese svoji jistou pověst, protože jeho otec a dědeček byli celkem slavní herci. Studoval Damu v Praze spolu s Ivanou Chýlkovou, která je jeho bývalá partnerka. Po skončení studia začal hrát v divadle. Herectví se věnoval dokonce i ve Velké Británii. V současnosti hraje na několika scénách v Praze a hraje i ve světě. Je považován za jednoho nejlepšího herce ať v českém, tak světovém žebříčku.

Hrál v českých filmech: Masaryk, Lidice, Bathory, Habermannův mlýn (ocenění Karla Rodena Cenou filmové kritiky), Kytice, V peřině…




Hrál ve světových filmech: Frankensteinova armáda, film natočený v USA, Sirotek, též natočený v USA, producent filmu byl Leonardo Di Caprio, Roden hrál i v dalších světových filmech většinou v hororech, ale jedna z největší senzací, kde hrál, byl film Zběsilý útěk, kde si zahrál spolu s Paulem Walkerem a oblíbeným je i filmem Hellboy z roku 2004, natáčený též v USA.

#2 Ivan Trojan


Narodil se 30. Června roku 1964 v Praze. Je můj jeden z nejoblíbenějších českých herců a jeden poměrně z nejlepších, známe ho ze spousty filmů, ale i reklam. Je to sympatický člověk, který si svým šarmem získá každého.
Hrál ve filmech: Samotaři, Želary, Anděl páně, Četnické humoresky, Karamazovi, Svatojánský věneček, Šťastný smolař, Musím tě svést, Vrásky s lásky, Viditelný svět a další…
No a k němu sem dám jeho nerozlučitelného parťáka….


#3 Jiří Dvořák


Narodil se 4. února 1967 v Brně, kde i studoval herectví a to na Janáčkově akademii múzických umění. Po angažmách ve zdejším Městském i v Mahenově divadle od roku 1999 působí v pražském Divadle na Vinohradech.

Hrál ve filmech: Anděl páně, Lída Baarová, Kytice, Kousek nebe, Strašidla, Pohádky pro Emu, Atentát...


Hrál v seriálech: Ulice, Svatby v Benátkách, Pojišťovna štěstí, Sanitka II.

#4 Josef Abrahám


Josef Abrahám se narodil 14. Prosince roku 1939 ve Zlíně a patří k legendám českého filmu. Matkou byla Slovenka a otec byl Čech. Studoval DAMU v Bratislavě a později v Praze a jeho Manželka je Libuše Šafránková.

Hrál ve filmech: Vrchní, prchni! Marečku, podejte mi pero, Jára Cimrman ležící, spící, Jak básnici čekají na zázrak, Cirkus Humnerto, O víle Arnoštce, Kouzla králů, Korunní princ, Bathory, Cyril a Metoděj, Lidice, V peřině, Anděl Páně…

Hrál v seriálech: Nemocnice na kraji města, Hraběnky, Na lavici obžalovaných Justici, Náhrdelník, Malý pitaval z velkého města…


#5 Viktor Preis


Narodil se 13. Března roku 1947 v Praze. Pokud sníte o herecké kariéře a uvažujete o studiu na DAMU v Praze, tak tenhle výborný herec, bude váš profesor.

Hrál ve filmech: F.L věk, Povídky malostránské, S čerty nejsou žerty (správce), Strašidla, V erbu lvice, Vrásky z lásky, Operace Silver A, Ztracená brána, O třech ospalých princeznách, Anděl páně…



Hrál v seriálech: Labyrint, Nemocnice na kraji města, Panoptikum města pražského, Hospoda, Četnické humoresky…

#6 Pavel Kříž


Narodil se 18. dubna roku 1961 v Brně. Na počátku osmdesátých let byl velmi populární a nejčastěji obsazovaný herec, později emigroval, vrátil se až v devadesátých letech a začal hrát v Národním divadle.


Hrál ve filmech: Lída Baarová, Jak básnici čekají na zázrak, Korunní princ, Ať žijí rytíři, Kněžna Libuše, O svatební krajce, O statečném kováři, Stav bez tíže…


Hrál v seriálech: První krok, První republika, Ulice, Labyrint II. …

#6 Jiří Langmajer


Narodil se 3. června roku 1966. Je to jeden z herců, který je v současnosti, nejvíce obsazovaný a nejvíce populární.

Hrál ve filmech: Kluk za dvě pětky, Pták Ohnivák, Líbáš jako ďábel, Bezva ženská na krku, Jak si zasloužit princeznu…

Hrál v seriálech: Vlak dětství a naděje, Zámek v Čechách, Bylo nás pět, Ordinace v růžové zahradě, Hraběnky, Nevinné lži, Vinaři, Labyrint…

#7 Jan Hrušinský


Narodil se 9. Června roku 1955 v Praze a už v mládí hrál v mnoho filmech. Hrál například:
Dívka na koštěti, Saxana a lexikon kouzel, Můj brácha má prima bráchu, Brácha za všechny peníze, Babička, Jak se budí princezny, Jezerní královna, Želary, Kráska v nesnázích, Habermannův mlýn, Řachanda...
#8 Pavel Trávniček



Náš nejznámější princ českých pohádek se narodil 26. Října roku 1950.
Hrál ve filmech a pohádkách: Tři oříšky pro popelku, Třetí princ, Kukačka v temném lese, Příběh lásky a cti, Pofoukej mi jahody…


#9 Jiří Mádl


Narodil se V českých Budějovicích a přes to, že je mu pouhých třicet, tak je v herectví činný.
Zahrál si například ve filmech: Collete,jeden s nejlepších historických filmů, Mádl hraje hlavní roli a předvedl výkon, který by mu jakýkoli herec mohl závidět, Lída Báarová, Věneček, Vejška, V peřině, Láska rohatá, Peklo s princeznou, Bathory, Gympl, Rafťáci, Jak se krotí krokodýli…



Tak snad se vám článek líbil. A jaký je podle vás ten nejlepší český herec a zasloužil by si Oscara?

Přeji příjemný večer.
 


Sama sobě nepřítelem

24. dubna 2017 v 22:15 | já |  Téma týdne
Dobrý večer Mrkající


Když jsem přemýšlela nad tímhle tématem týdne, tak jsem to brala, jako těžký úkol. Když jsem už byla připravena, že půjdu výjimečně brzy spát, tak jsem na ten svůj život v bublině přišla.

Dlouho, jsem totiž v bublině žila, aniž jsem si to sama sobě připouštěla. Byla jsem izolovaná od ostatních, dlouho jsem žila ve svém světě, spokojena se samotou. Nikdy mi nevadilo to, že nemám moc přátel. Soustředila jsem se sama na sebe. Ráno jsem vstala, oblékla se, přežila několik hodin ve škole a pak šla do zušky, kde jsem většinou trávila kreslením hodiny a hodiny, zapomínala jsem na všechno okolo, že existuje jiná zábava, že žiji nudný život a jsem docela stereotyp. Dlouho jsem si říkala, že jsem prostě divná, že mezi ostatní nezapadám, i kdybych sebevíc chtěla, prostě něco bylo špatně. Myslela jsem si, že mě nikdo nebere. Nikdy jsem neuměla být středem pozornosti, ale ani jsem ten střed nevyhledávala, protože jsem se vždycky, jen bála, že se ztrapním. Neustále jsem se podceňovala, měla nízké sebevědomí, říkala jsem si: ,,Jsi příliš ošklivá, tlustá, hloupá, jak by se s tebou mohl jen někdo bavit." A pak se něco stalo. Bublina se přetrhla. Začalo to asi tím, že mi ta samota začínala lézt na nervy, že i já potřebuju někoho, kdo by mě vyslechl, byl mi oporou a dobrým přítelem. Jenže, co s tím? Jak si jen teď někoho, jen tak najdu? Byla jsem úplně slepá, celou dobu jsem své přátelé měla, tak blízko, ale já tomu prostě nevěnovala pozornost. Když jsem pak od svého okolí přišla na to, že mě mají vlastně rádi, že mě berou taková, jaká jsem, že jim nevadí ty mé nedokonalosti, najednou mi došlo, že můj život dostává nový směr. Začala jsem poznávat nové lidi, začala jsem si více věřit, dostala jsem se na vysněnou školu, na kterou se moc těším, narodila se mi sestra a hlavně jsem pochopila, že se musím mít ráda taková, jaká jsem, nebát se, protože už nechci prožívat ten prázdný život, být zavřená v bublině, ale otevřít se světu a žít naplno.

I vy, buďte chytří, nemarněte čas v bublině, zmáčkněte ji ve své dlani, dokud není pozdě, opusťte ji, jen tak můžete prožít šťastný život. Protože život strávený v bublině, naprosté samotě, bez lásky a přátel, je jako by jste nežili vůbec. Život je jen jeden a je jen na vás, jak ho prožijete, vyberte si, však tu správnou cestu.

Doufám, že se vám článek líbil.


Vaše AnnaLíbající



Paměti ženy z dob komunismu

22. dubna 2017 v 15:51 | já |  History
Ahojte zlatíčka,

Dneska je už tomu rok, kdy jsem minulý rok, kdy jsem psala pro příběhy 20. století a byla oceněna cenou Evy Vláhové. A já jsem si řekla, že se o ten příběh podivuhodné ženy podělím. Já ráda poznávám příběhy druhých lidí, jsou pro mě jako rodina, kdyby jste věděli o nějakým pamětníkovi, který by se rád podělil o svůj příběh, budu jenom ráda.

Byli proti naší víře, ale já se jí nehodlala vzdát

Komunismus byl pro mě velkou neznámou. V dějepise jsme se zatím k historii 20. století nedostali, musela jsem si proto informace zjišťovat sama. Nepoznala jsem žádného komunistu osobně, ale paměti lidí mi přiblížily jejich chování natolik, že jsem si o té době mohla udělat představu. Měli na svědomí hodně lidských životů a zlých skutků, ale nejvíce mě překvapila jejich zaujatost proti církvi. Zbavovali se kněží a řádových sester a někdy docházelo i k jejich věznění, mučení a vraždění. Můžu se ptát: "Proč docházelo k takovému krutému a podlému pronásledování? Copak je něco špatného na víře? Měli vůbec svědomí?" Neznám odpovědi… Možná byl komunismus v některých ohledech nebezpečnější než nacismus, protože lépe maskuje svoji hrůznou podstatu.
Asi nejvíce mě šokoval případ Jana Toufara, který byl v lednu roku 1950 obviněn z čihošťského zázraku. Podle svědků se během třetí adventní neděle na mši svaté pohnul křížek na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Lidé si to vykládali jako boží zázrak. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích, kde na následky krutého mučení zemřel. Toto nelidské chování zůstane dodnes nepochopitelné.
Když jsem se dozvěděla o projektu Příběhy 20. století, vzala jsem to jako milou výzvu, která mě bude bavit. A jak to dopadlo, posuďte vy sami… Já jsem velmi ráda, že jsem se soutěže mohla zúčastnit.
Když jsem se seznámila se sestrou Bernardettou, byla to pro mě obrovská radost a pocta. Je to řádová sestřička, která se nabídla, že mi poví svůj životní příběh z doby, kdy se největší pronásledování církve odehrávalo. Narodila se dne 16. dubna roku 1929 do rodiny Růžičkových v Nítkovicích u Kroměříže jako jediná dívka a rodiče jí dali jméno Emílie. Vyrůstala s pěti bratry, ale od rodičů měla stejnou disciplínu a výchovu jako oni. Už jako malé dívce jí nechyběla odvaha, statečnost a láska k Bohu. Nejdříve chodila do obecné školy v Nítkovicích a potom na čtyřletou měšťanskou školu v Morkovicích. Cesta tam však nebyla ani trochu snadná. Ráno musela vstávat o půl šesté ráno a jít cestou přes les. Jednou Emílii přepadl dost nebezpečný člověk. Naštěstí však přežila a nic vážného se jí nestalo. Z malé dívky vyrostla moudrá dívka, která toužila stát se učitelkou. Chtěla zkusit štěstí a podala si přihlášku na Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Přihlášku si podalo celkem dvě stě uchazeček a samotné přijímací řízení bylo velmi obtížné, bylo to v roce 1944 a měli ho na starost Němci. U každého uchazeče se zjišťovalo, jací jsou jeho předkové a dohledávalo se, jestli v rodině není někdo Žid. Pokud se Němcům někdo nelíbil, byl okamžitě vyhozen. Nejvíce dbali na tělesnou disciplínu a Emílie v tomto měla navrch. Byla zvyklá a vycvičená. Bez váhání udělala všechny přemety, skoky a vše, co požadovali. Na školu byla přijata. Odmaturovala s vyznamenáním roku 1948a se svými spolužáky se dodnes každoročně schází. Od profesora dostala výborné doporučení a nastoupila v Bylnici na Valašsku ve Vzorové škole, kde učilo dvanáct kantorů. Učila tam celkem půl roku a pak šla na výpomoc do Valašské Senice, protože původní učitelka odešla na mateřskou dovolenou. Poslední místo, kde pak učila, byl Hrádek u Slavičína. Později se Emílie rozhodla, že přestane učit a začne nový život, který měl začít vstupem do řeholního řádu v Klášteře Milosrdných sester svatého Kříže. Od dětství se vyznačovala láskou a oddaností k Bohu a po manželovi a založení rodiny netoužila. Byla si jistá, že by to její život neuspokojilo. Když Emílie vstoupila do řádu, bylo jí 21 let.
V době totality byla nařízená marxistická výchova a to bylo proti přesvědčení paní Emílie. Totalitní systém se zakládal na několika pilířích: jediné straně, která ovládá státní aparát, uzavření hranic a centrálně řízené ekonomice. Lidé neměli žádnou osobní svobodu, byli zastrašováni, sledováni a kontrolováni státní policií, takzvanou StB.
I z toho důvodu už tedy Emílie nemohla učit a vstoupila do řádu. Asi za rok po svém nástupu přijala jméno Bernardetta. Komunisté však byli proti katolické církvi zaujatí. Jejich klášter jim vzali a 29. září roku 1950 všechny sestry odvezli do pohraničí. Jedna řádová sestřička převoz nepřežila. Obsazený klášter se proměnil na zdravotní školu, ambulanci a spoustu dalších zařízení. Sestry i s Emílii odvezli do Ostravy, kde měly pracovat v nemocnici. Bylo jich tam celkem sto a to i přesto, že spousta z nich, i samotná Emílie, se zdravotnictvím neměly žádné zkušenosti.
Proto začala studovat zdravotní školu a všichni jí byli velmi nápomocni, ve studiu se jí dařilo. Předsedou maturitní komise byl primář neurologie, zapřisáhlý komunista, o kterém se vědělo, že věřící studentky nenechá zkoušku udělat. Tento primář také pravděpodobně zařídil, aby Emílie dostala jiné otázky, než na jaké se připravovala během studia. Když přišla před komisi, byl tam i primář neurologie, který se škodolibě usmál a podal jí obálku. Emílie ji otevřela a nejprve se zděsila, protože byly jiné. Věděla, že jakmile dá najevo, že odpovědi nezná, bude vyhozena a primář dosáhne svého cíle. V tu chvíli se stalo něco nepředstavitelného a sama Emílie si to vykládá tak, že ji osvítil Duch svatý, když zničehonic začala povídat o všem, co o neurologii věděla. Zaskočila i členy samotné komise a primář naštvaně řekl: "Slečno, ale vy mi neodpovídáte na mé otázky." Emílii tím nicméně nezastrašil a tak zase povídala dál a dál. Nemohla být vyhozena. Nakonec odešla s hodnocením dobrý. Ovšem to, jak se zachovala, u zbytku komise způsobilo obrovský obdiv. Tleskali jí a někteří ji pak chválili, že byla statečná. Emílie odešla jako velká hrdinka a vítězka a tomu, kdo se jí snažil zbavit, nezbývalo, než se smířit s prohrou.
Roku 1957 byly všechny sestry z nemocnice odvezeny pryč do továren. Dvacet sester i s Emílií odvezli do ústavu pro mentálně postižené, kde strávila sedm let. Pak nějakou dobu pracovala jako úřednice v kanceláři. Své původní profese učitelky se však nikdy zcela nevzdala. Učila a vychovávala novicky, které do kláštera jezdily tajně a nikdo se o tom nesměl dozvědět. V pátek přijely autobusem ze Zdounek a opatrně šly zahradou. Řidič o tom věděl, ale kryl je a pomáhal jim. Jednou byly informovány, že jeden člověk z autobusu je sleduje, pravděpodobně to byl nějaký informátor komunistů. Stala se však tragická událost, kdy novicky na své cestě havarovaly, dvě byly na místě mrtvé a další do kláštera už nikdy nepřijely.
Po revoluci dostaly sestry svůj klášter svatého Kříže zpět, ovšem úplně zničený, bez elektřiny i dodávek vody. Opravy sestrám trvaly celkem dva roky. Emílie pak byla učitelkou novicek a měla je pod svými ochranitelskými křídly. Přivedla k řeholnímu životu spousta dívek a žen.
Toto je příběh řádové sestřičky Bernardetty. Každý z nás jednou bude mít svůj životní příběh a jistě by chtěl, aby se na něj nezapomnělo. Ale když se o naše příběhy budeme dělit, navždy zůstanou v naších srdcích a v naší paměti.
Teď je sestřičce Emílii osmdesát pět let a už šedesát šest let žije v Klášteře svatého kříže v Kroměříži. Je zdravá a spokojená a úsměv na tváři jí nechybí. Jsem velmi ráda, že jsem mohla slyšet její příběh a velmi si toho vážím. Je pro mě obrovským příkladem. Neznám odvážnější a tak milou, usměvavou a moudrou ženu jako je právě paní Emílie. Je pro mě velkým příkladem.
Na závěr chci říct: ,,Svoboda je náš největší dar a to nejcennější, co každý člověk má. Spoustě lidem byla v minulosti odpírána a i dnes se na světě najdou lidé, kteří ji nemají. Proto k nim mějme úctu a modleme se za ně. Važme si toho, že my svobodu máme a nezneužívejme ji. Nikdy nevíme, co se může stát a můžeme uvíznout jako motýli v síťce."

Paní Emílie


Emílie s papežem Pavlem II.

Emílie s politikem

Emílie na setkání maturantů



Emílie jako dítě






Klášter Milosrdných sester svatého kříže v Kroměříži

Klášter Milosrdných sester se nachází v Kaplanově ulici ve městě Kroměříž. Je veliký a naprosto vyhovuje duchovnímu životu Milosrdných sester svatého Kříže.
Klášter má celkem tři patra. Ve všech patrech jsou pokoje sester. V přízemí najdete prádelny, kuchyň a kapli, která na mě udělala velký dojem nejen svým prostorem, ale taky oltářem, obrazy, pěknými okny. Duchovní atmosféra vás na tomto místě cele pohltí. Dále v klášteře najdete pokoje pro kněze, hosty, kanceláře a prostory pro semináře. První a druhé patro má i pokoje pro klienty Domova svatého Kříže. O něco menší kaple se nachází ve třetím patře.
Celý klášter má svůj sesterský řád.
6:30-Modlitba breviáře, třiceti minutové rozjímání, snídaně.
8,00-11,30-Práce.
11:30-Mše svatá, modlitba breviáře.
12:45-Oběd, práce.
16:30-Modlitba breviáře, adorace.
17:30-Večeře.
21:00-Silentium.
A takhle to v klášteře chodí každý den. Určitě toto místo stojí za návštěvu. Sestry vás rády uvidí.

Klášter dnes

Příběh místa

Na místě dnešního kláštera bylo jezero, které bylo později vysušeno a tím vznikly podmínky vhodné pro postavení kláštera. V roce 1872 přišly na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové tři sestry svatého Kříže ze Solnohradska. Význam společenství rychle rostl a sestry už nepůsobily jen na Moravě, ale i v cizině: v Maďarsku, Slovensku, Rumunsku a jinde.
"Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom." Blahoslavená Matka Marie, Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26. 11. 1873.
Během první světové války se sestry staraly v nemocnicích o raněné vojáky. Pracovaly nejen v nemocnicích, sirotčincích, ve školách, chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností. Hlavní střediskem Milosrdných sester svatého Kříže byl klášter v Choryni. Ten později už nestačil k jejím účelům, proto byl vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 Olomouckým arcibiskupem. Za druhé světové války sestrám Němci majetky zabavovali pro své použití a až po skončení druhé světové války mohly zase obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly ovšem klášterní školy opět zrušeny. Sestrám bylo zpočátku dovoleno vyučovat náboženství na veřejných školách, učit hudbě a jazykům a pořádaty kurzy šití a vaření pro dívky.
Roku 1950 vstoupila do řádu má pamětnice Emílie Růžičková. Netrvalo dlouho a ještě toho byly sestry svatého Kříže komunisty vystěhovány. O přesunu sester rozhodoval Státní úřad pro věci církevní. Novicky byly rozděleny do různých správ. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Odvezli je do pohraničí, kde musely pracovat v různých továrnách. Emílii převezli do nemocnice v Ostravy, kde pracovala, aniž by měla se zdravotnictvím zkušenosti. Obsazený klášter se proměnil na různá zařízení. V letech 1954 - 1960 se komunistická vláda drastickým způsobem zbavovala řeholnic. Sestry byly pod neustálým dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Studium měly znemožněné. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z místa na místo. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě.
Po Sametové revoluci dostaly Milosrdné sestry svatého Kříže svůj klášter zpět, ale v dezolátním stavu. Ale sestry se ho nevzdaly a na své náklady ho dva roky opravovaly. Dnes je v klášteře kolem sta řádových sester. Emílie prožila v řádu už 66 let.

Klášter předtím


Tak snad se vám příběh líbil, tento rok probíhala soutěž znovu, takže i vy můžete hlasovat o příběh toho nejlepšího pamětníka, já už si svého favorita našla Usmívající se

https://www.pribehy20stoleti.cz/archiv/?rok=2016

Přeiji krásný víkend.


Hateři

18. dubna 2017 v 21:56 | já |  Téma týdne


Mám tu pro vás téma týdne a můj pohled na hloupé lidi, tak snad se vám článek bude líbit. Usmívající se

Když se řekne hloupí, tak to každý můžeme pochopit jinak, já neberu jako hloupost, to, když někdo nevyniká například v počtech, v pravopise, má špatné známky atd… Je jedno, co máte ve svém mozku, každý nemůže být rozený inteligent a myslím si, že každý z nás i ten nejchytřejší z celé planety může něco nevědět, chybovat-to je lidské. Na chybách se právě učíme. Záleží na tom, jaký je to člověk a co má uvnitř. A jestli někdo hned odsoudí někoho, aniž by věděl jaký je a smál se mu například proto: "On/ona dostala pětku z té písemky, bože on to neví, to je, ale hlupák." Tak jediný, kdo je potom tím hlupákem, je on sám.
A jestli já označuju někoho za hloupé lidi, tak jsou to právě ti, co se smějí, nadávají na účet někoho jiného. Často se s tím potkávám na sociálních sítích a internetu, kdy třeba někdo natočí nějaké video, zazpívá, dá fotku a pak se prostě najde ten, který asi zrovna nemá, co dělat a napíše mu všelijaké sprosté nadávky, aniž by měl fakt důvod. A to mě na těch lidech mrzí, protože nedokážou ocenit na tom ani zrnko pozitivního, že se ten člověk fakt snažil, dal si s tím nějakou prácí, dělal to ve svém volném čase. Ano samozřejmě pokud se mu něco nelíbí, tak říct to může, když nebude ovšem hned nadávat… A normální člověk, když se mu něco nelíbí, tak se na to přece nebude dívat a starat se o to. Je pravdou, že je dobré přijímat od druhých i kritiku, ale hater, to dělá, ale záměrně. Mu prostě udělá jen dobře, že mohl ukázat jaký je king a dobře se pobavit a to, že někomu ublíží, tak to je mu úplně ukradené, i kdyby se kvůli němu někdo odhodlal i k sebevraždě, tak to bude lhostejné. Takové lidi, prostě nikdy nepochopím a co s tím můžeme ostatní dělat? Tak rozhodně nepřilévat polínko do ohně. Říct si: "Tak já mu to nandám." To je obrovská chyba, protože na to právě on spoléhá a čeká. Nejlepší je zachovat klid a fakt si toho nevšímat, ho to jednou bavit přestane a jak je blbý, tak je blbý, s tím nic nenaděláme.

A jak říká jedno přísloví:

"Každý by si měl nejdříve zamést před svým prahem."





Přeji vám příjemný zbytek večera.

Vaše Anna

Velký 15. duben z pohledu historie

15. dubna 2017 v 8:00 | já |  History
Ahojte milovníci historie !!!

Vítejte v mé bové rubrice History, kde na vás bude čekat plno článků o historii ať české, tak světové, osobnostech, dynastii, velkých událostech, bitvách, významných dnech a plno dalšího. Já se o historii zajímám už vcelku dlouho. Na historii mám nejraději, to že poznávám osudy mnoha lidích, dovídám se nové fakta a poznávám pravdu. Jsou lidé, kteří nemají pochopení, proto, že historie je můj koníček, říkají: ,,Jak tě tohle může bavit? Vždyť koho zajímá, co kdysy bylo, je to minulost? Ztrácíš tím čas," Já je, ale neposlouchala, protože historie je jedna s velkých srdových mých záležitostí a měnit se kvůli nim nebudu, ale díky úžastné Sáře s blogu: http://sarahshistory.blog.cz/ jsem poznala, že je to i jinak, že jsou lidé, kteří naopak historii milují, tak jako já a stali se mým ohromným příkladem a Sarah tobě opravdu děkuju za všechno, stala ses mi velkou inspirací pro mojí rubriku. Díky tobě jsem se odvážila, že i já budu ten, člověk, který se nebude bát o historii psát.
A jako úplně první mám pro vás článek 15. duben z pohledu historie. Tak si ho užíjte.
Věděli jste, že dneska, je vcelku výjimečný den plný historických událostí, narození a zároveň velkých tragédii?

Osobnosti narozené 15. Dubna:

15. dubna roku 1990- Narozena Hollywodská herečka Ema Watson.


15. dubna roku 1452-Narozen největší genius všech dob Leonardo Da Vinci, jehož obrazy jsou pokladem lidstva.


15. dubna roku1903- John Williams.
15. dubna roku 1959- Narozena herečka a scénaristka Emma Thomson.


15. dubna roku 1966 - Narozena modelka a zpěvačka Samantha Fox.
15. dubna roku 1843- Narozen britský spisovatel Henri James.
15. dubna roku 1982- Narozen herec Seth Rogen.


15. dubna roku1932-Narozen český herec Josef Somr.


15. dubna roku1902- Narozen český malíř Leo Hass.


A další řada významných osobností a které naopak 15. dubna zemřeli?

15. dubna 1764 -Zemřela milenka, přítelkyně francouzská markýza Madam De Pompadour.


15. dubna 1969- Zemřela španělská královna Viktorie z Battenbergu.


15. dubna 1912- Zemřel skvělý americký malíř a spisovatel Francis Davis Millet.


15. dubna 1994- Zemřel český herec Jan Gross.
A teď k těm největším událostem lidstva dějin.
15. dubna roku 1450- Francouzi porazili Anglii ve Stoleté válce v bitvě u Formigny.


15. dubna roku 1865- Byl spáchán atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Stalo se tak během divadelního představení ve Fordově divadle, které Lincoln navštívil spolu se svojí manželkou a to se mu stal osudným, jeden z herců, který byl přívrženec (Jihu-tehdy probíhala válka Sever proti Jihu, jih byl zastáncem otrokářství a nevolnictví) vtrhl do lóže, kde prezidenta střelil z blízkosti ze zadu do hlavy a utekl, na konec byl, ale chycen a zastřelen, prezident Lincoln, avšak v nemocnini hned druhý den umírá.


15. dubna1912- Datum, kdy se potopila největší loď Titanic.



15. dubna roku 1949- V Praze vzniklo Státní nakladatelství dětské knihy známe jako Albatros.
15. dubna 1955- V Americe otevřený první McDonald.
15. dubna roku1989- Na Hillsborough Stadium v Sheffieldu zahynulo 96 fotbalových fanoušků.
V roce 2005 vyhořel hrad Pernštejn, který se nachází na pomezí Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina. Nádherný hrad, byla jsem tam dva roky zpátky.


15. dubna roku 2010- Velký výbuch islandské sopky Eyjafjallajökull.


Zatím poslední událostí byl atentát na Bostonském maratonu v roce 2013. A čím bude významný rok 2017?

Nechejme se překvapit. Já sice nevěřím na pověry, jako když někdo řekne, no v ten den bude konec světa a to nemůže nikdo vědět, kdy bude, ale tenhle článek mě bavil psát z pohledu holky, která má ráda historii, data a významné dny, protože se díky tomu, neustále dozvídám nová fakta, která mě posouvají dál, díky psaní tohoto článku, jsem se dozvěděla, že se v tenhle den narodil můj srdcový malíř Leonardo Da Vinci, zemřela ohromná žena Madam De Pompadour nebo to, že se v tenhle den potopil Titanic. Takže tímhle článkem se neodkazuju vůbec na to, že by se dneska mělo stát bůhví co, že by mělo být zemětřesení nebo Apokalypsa, ať se stane, co se stane, tak to zaprvé: nikdo neovlivní a za druhé, nikdo to nemůže předpovídat.

Doufám, že se vám článek líbil a přeji vám krásnou sobotu.

vaše Anna

#2citát- Smysl utrpení

14. dubna 2017 v 8:00 | já |  Citát, myšlenka dne
Ahojte mojí milí,

dneska, protože je Velký pátek, den, kdy Ježíš byl ukřižován, tak jsem se zamýšlela nad smyslem utrpení. Utrpení ve světě je plno, plno nenávisti, bolesti, lidé umírají, války... A proč se to děje? Jestli existuje Bůh, tak proč to dopustil? Je správné utrpení? Tohle jsou otázky, které si každý z ná za život jednou položí.

"Svět je plný nespravedlnosti, nenávisti, rozbrojů, násilí... Každý
člověk někdy pociťuje prázdnotu, absenci štěstí a smyslu života,
strach a utrpení... Tyto skutečnosti nejsou z Boha. "

Z křesťanského hlediska smrt a nemoc jsou plodem hříchu - snad to mohu říci i o veškerém "opravdovém" utrpení. Opravdovým utrpením tedy nerozumím ty situace, kdy se musím přemoci, abych udělal to, co je potřeba, a působí mi to jisté obtíže (např. když musím překonat svoji lenost apod.)

Ježíš nás upozorňuje na to, že cesta s Bohem je náročná a že bude i plná utrpení, ale rozhodně nevelebil utrpení jako takové.

Říci, že Ježíš měl zalíbení v utrpení, je nesmysl, že měl zalíbení v konání vůle Otce, to je rozhodně pravda, a vůle Otce je rozhodně spasit člověka, a to i za cenu toho, že dal svého jediného syna ...(Jan 3,16n).

Že Ježíš uměl projít utrpením a vytěžit z něho spásu, tak to ano. Že se Ježíš rozhodně zasazoval proti důsledkům hříchu včetně nemoci, svázaností apod., to je pravda také.

Řekněme ještě jinak, Ježíšova cesta nás učí, jak přes všechny obtíže dojít do plnosti života. Ale rozhodně jeho život není chvalozpěv na utrpení.

Autor téhle myšlenky je Spimi ze stránek: http://www.vira.cz/otazky/Vyznam-utrpeni.html




#1citát, Neztrácejte čas- Meryl Streep

13. dubna 2017 v 13:01 | já |  Citát, myšlenka dne




Včera, když jsem usínala, tak mě napadlo, že bych si mohla na blgou založit rubriku cítát, myšlenka dne, abych vždycky měla každý den o čem přemýšlet, aby mě to třeba povzbudilo a mohlo to zároveň dát něco vám jako čtenářům.

Jako první tu mám citát od jedné výborné herečky, tenhle citát jsem si nedávno přečetla na internetu a fakt se mně strašně líbíl, protože je to zlatá pravda a Meryl Streep je nejen skvělou hvězdou ve filmech, ale je to velmi chytrá žena. A jestli chcete vědět, jak zůstat sami sebou, tak si přečtěte tenhle citát.

Neztrácejte čas

Na některé věci už nemám trpělivost. Ne proto, že bych se stala arogantní, ale proto, že jsem ve svém životě dosáhla bodu, kdy nechci ztrácet čas věcmi, které mě popuzují nebo zraňují. Nemám pochopení pro cynismus, nepřiměřenou kritiku a agresivní požadavky všeho druhu. Ztratila jsem zájem dělat radost lidem, kterým na mě nezáleží, milovat lidi, kteří mě nemilují a usmívat se na ty, kteří se na mě neusmívají.
Už neztrácím ani jednu minutu s těmi, kdo lžou nebo se snaží manipulovat. Rozhodla jsem se, že už dál nebudu snášet přetvářku, pokrytectví, nepoctivost a pochlebování. Nechci dál tolerovat předstíranou sečtělost ani akademickou aroganci. Stejně tak se nechci snižovat k pomluvám. Nesnáším hašteřivost a srovnávání. Věřím ve svět plný protikladů a proto se snažím vyvarovat setkání s lidmi, kteří mají zkostnatělé a zatvrzelé názory. V přátelství mi vadí zrada a nedostatek loajality. Nerozumím si s lidmi, kteří neumí pochválit a povzbudit. Zveličování mě nudí a mám problém přijmout ty, kteří necítí lásku a úctu ke zvířatům. A jako vrchol všeho nemám trpělivost pro ty, kdo si moji trpělivost nezaslouží.

Líbil se vám citát?


Velikonoce ve světe, #tradice

13. dubna 2017 v 6:55 | já |  Moje cestování
Ahojte kuřátka!!!
Smějící se



Velikonoce, jsou už za dveřmi,tak jsem se rozhodla, že napíší článek, o tom, jak se Velikonoce slaví u nás a zajímalo by vás, jak se Velikonoce slaví ve světě? Tak si přečtete tento článek a třeba se dovíte něco zajímavého.
Nevěděla jsem do jaké rubriky, bych článek zařadila a protože se dozvíte hodně zajímavostí ze světa, tak jsem ho zařadila do cestování.

Česká republika

U nás v České republice, jsou Velikonoce křesťanským svátkem, kdy si připomínáme z mrtvých vstání Krista. Je to takzvaný svatý týden. U nás jsou Velikonoce typické beránkem, vajíčky, řehtačkami, mašlemi a pomlázkou, kdy kluci můžou vymrskat každou holku.

Slovensko

Na Slovensku jsou Velikonoce podobné jako u nás. No jde vidět, že jsou to sousedi. Taky si zdobí domy dekoracemi, dávají všude větvičky, mrskají holky a dokonce je polívají vodou. Díky bohu, že žiju v Česku, představa, že otevřu a kluk mě poleje vodou, no to se mi dvakrát nelíbí.

Polsko

O Polsku je známé, jak vysoce věřící, země to je, takže Velikonoce jsou u nich ohromný svátek, kde na Bílou sobotu, všichni chodí do kostela si posvětit košík. Během postní doby nesmí jíst maso ani uzeniny, i tady se holky mrskají a polívají vodou nebo voňavkou. No holky máme to pech, že? Holka, která je polita vodou, tak se podle pověry do roka vdá.

Maďarsko

Tak i tady holky polívají vodou, aby byly plodné. Děvčata, tak to rovnou se můžeme rovnou na Velikonoce obléknout do plavek, co říkáte?
Německo

Tak v Německu jsou Velikonoce opravdu zajímavé. Slaví se tam tradice o Velikonočním zajíčkovi, který schovává vajíčka, děti mu proto vyrábějí slaměná hnízda, které rodiče potom schovají do zahrady, do nich zajíček snese barevné vajíčka. To mi to připomíná něco, jako když mi věříme na Ježíška. No a děti je potom hledají, také si vyměňují dárky, ukryté ve tvaru vajíčka- od této tradice vznikla firma Kinder, která prodává oblíbená kinder vajíčka, které jsem i já jako dítě milovala. V Bavorsku existuje něco jako: "Házení vajec." Spočívá to v tom, že se vajíčko snažíte hodit přes střechu na druhou stranu. No sousedi musí mít teda obrovskou radost, když vám pomalu na hlavě přistane vajíčko. Má to chránit dům, aby do něj neuhodil blesk. Tak to je sice pěkná blbost, ale může to být zábava. A to by to nebyli Němci, aby neměli ještě nějaké zajímavé tradice jako: "Velikonoční oheň nebo Velikonoční jízdy a další."

V Německu se vajíčka zdobí na stromy.

Velikonoční jízdy

Velká Británie

I přesto, že Anglie je proslulá anglikánskou církví, tak i tady se slaví Velikonoce a možná ještě zábavněji než v Německu. Ženy o Velikonocích přivážou svého muže, přítele k židli a vyžadují výkupné. Hm to by mohli zavést i u nás. Muži jim to na další den oplatí a požadují to nejsladší výkupné a to polibek. I zde věří na zajíčka a je to proslulí: "Egg hunt". Ten se slaví i v Americe, Kanadě a Austrálii. Příchod Velikonoc se oslaví palačinkovým dnem. Ženy napečou palačinky třeba s nutelou, cukrem, javorovým sirupem a všichni se nad nimi oblizují. Tak to bych si nechala líbit, to je něco, jako cukroví na Vánoce. Ale jak z kily, pak zase dolů, že? Udržuje se tu také zvyk nošení o nejhezčí klobouk, já klobouky miluju, tak to by bylo něco pro mě. Anglie je prostě dokonalá.

Palačánkový den

Vajíčkový hon

Irsko

Na Velký pátek se nesmí zabíjet zvířata, rybáři nemůžou rybařit, nic se nesmí pálit, lidé se nemůžou stěhovat a dělat nějakou práci a každý by měl o Velikonocích sníst aspoň jedno vejce. Někdo si vejce hází přes střechu, někdo schovává na zahradě a tady zase se vejce kutálí s kopce. Kuželky. Smějící se A v neděli lidé tančí a soutěží o nejlepší: "Velikonoční koláč."

Filipíny

Tak o Velikonocích rozhodně nejezděte na Filipíny, protože tady jsou Velikonoce fakt slaveny drsným způsobem. Viděla jsem dokument planeta 3000 Filipíny a při scénách jsem musela zavírat očí, protože tady se lidí nechají dobrovolně ukřižovat a bičovat, aby si připomínali Ježíšovo utrpení, dělá se to veřejně jako show a jezdí se na to dívat turisté z celého světa. Tohle katolická církev zakazuje a i já jsem proti tomu, protože si myslím, že Ježíš se nechal ukřižovat z lásky pro nás a určitě by nechtěl, aby tohle lidé napodobovali. Co si o tom myslíte vy, je to normální nebo ne?

Itálie

Tak v Itálii se Velikonoce prožívají velice silně. Věřící se vydávají na křížovou cestu, během níž si připomínají Kristovo utrpení a zastavení. Pečou se tu z kynutého těsta velikonoční holoubci, kteří se ozdobí mandlemi. K snídani na Velikonoční pondělí se podává torta rustica, to je slaný koláč se zeleninovou a vaječnou náplní a něco, jako když mi máme kačenu nebo kapra, tak tady se jí pečené jehně.

Rusko

Velikonoce se zde slaví se zpožděním, protože se slaví podle Juliánského kalendáře. Rusové si v kostele dají požehnat vajíčka, které potom jí k obědu spolu z kuliči, což je chléb, který se polije sněhovým bílkem, tak to by mě zajímalo, jak tohle chutná. Zdobená vajíčka si Rusové navzájem vyměňují, jako na důkaz přátelství a důkaz vzkříšení Krista a k tomu se třikrát políbí na tvář. Vajíčka se zde obarvují na červeno, což symbolizuje prolitou krev Ježíše, tenhle zvyk má i Bulharsko. A podobně jako Rusové slaví Velikonoce na stejný princip Ukrajina.

Kuliči

Mexico

Tady je velmi zajímavá tradice ta, že se lidé po setmění vydají do ulic s krabicí obrázkem Jídáše, která je naplněna různými bonbóny a sladkostmi. Krabice se pálí nebo se do nich bouchá holí, aby se krabice protrhla a sladkosti se vysypaly na zem. To mi, tak trochu nedává smysl, no jiná země jiný mrav.

Norsko

Tak slavit Velikonoce v Norsku by se velice líbilo detektivovi, protože média vysílají tradiční řešení vražd, to samé dělají i noviny, aby lidé se vždy mohli dovtípit, kdo je vrah. No už vím, kde se ta kriminalita bere.

Chorvatsko

Jako u nás jsou tam zvykem zdobené kraslice. No někdo si přiťukává šampaňským a tady si lidé přiťukávají vajíčky, čí skořápka zůstane nedotknutá, ten vyhrává. Jako u nás se tu pletou pomlázky, ale nikoli s vrby, ale olivovníků.

Španělsko

Lidé tu prochází ulice se sochami Ježíše Krista a na hlavě mají špičaté kapuce a celkově to vypadá jako nějaký středověký rituál.

Jde vidět, že každá země má svoji kulturu,zvyky a tradice a to jí dělá ojedinělou.
Doufám, že se vám článek líbil.


Kam dál